Průvodce

Tento extrémně citlivý snímek jsem prvně viděl v době, kdy jsem byl asijskou tvorbou prakticky nepolíben a nyní si dávám opáčko a opět musím docenit jeho kvality. Vzhledem k tématu paradoxně dosti humorný kousek jemuž dominuje emotivní stránka tématu, ale i výborné herecké výkony, skvělá hudba od mého oblíbeného mistra (soundtrack se mi vyjímá v audiotéce), ke slovu samozřejmě ale přichází i vztahy všech zúčastněných, úcta, tradice i nepochopení bližních a přátel, přecijen nejedná se zrovna o běžnou práci. Každému tento film asi nesedne, to ovšem jeho kvality nijak nesnižuje. (09.09.2019)

Docela milé japonské drámko, které se slušným nadhledem pojednává o přípravě na věčnost, kam všichni musíte. Já osobně plánuji nesmrtelnost. Docela rád jsem si rozšířil obzory a koukl se, jak taková příprava na věčnosti probíhá v zemi s největším počtem sebevrahů. U nás proběhne pitva, tělo samozřejmě pořádně oteče, proběhne vycpání slámou a mírná úprava obličeje, aby okruh nejbližších dotyčného člověka alespoň trošku poznal. Poté hurá do pece. To v Japonsku se tomu přikládá jiná váha, takže pokud mi to s tou nesmrtelností nevyjde, tak se rozhodně vydám umřít do Japonska. Abych pravdu napsal, tak jediné co na mě udělalo dojem byly veškeré obřadní rituály. Všechno ostatní, jako například osobní život a filosofické úvahy, to všechno šlo velkým obloukem kolem mě. Úplně nejvíce se mi líbil téměř závěrečný prostřih doplnění luxusní hudbou. Celkově ve filmu nespatřuji zázrak světové kinematografie. O žádný průser se ovšem taky nejednalo. Slabší 2*. (15.07.2013)

Filmové pohlazení z Japonska s nádhernou hudbou, téma přípravy na poslední rozloučení se tvůrci chopili přesně tak, jak bych od Japonců očekávala, citlivě, s úctou k člověku i k tradici, zdvořile a s jemným humorem. Masahiro Motoki si mě omotal okolo prstu během prvních minut, po návratu do rodného městečka získal práci mrknutím oka, jen tak nějak netušil, na co vlastně kývnul.. Moc krásný kousek, u kterého si cením jak námětu, tak zpracování a zejména pro celkové pozitivní vyznění.. Poklona, bylo mi potěšením.. (28.10.2019)

V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] (04.02.2011)

Navdzory jiste schematicnosti me tento film zaujal pro svuj jimavy, ale zaroven vlastne celkem dost cerny humor. Krasna hudba, skveli herci, pozvolne - pro me velmi prijemne tempo. Lze souhlasit se Subjektivem, ze film je svym zpusobem vlastne nejaponsky. Mozna take pro mnoztvi jistych klise. Nadruhou stranu nosne tema jez si tvurci vybrali je pro japoskou spolecnost vice nez tipicke. Nejen tedy smrt, ale pristup vetsinove spolecnosti ve vztahu k lidem pracujicim se zesnulimi. (27.02.2011)