poster

Průvodce

  • Japonsko

    Okuribito

  • Japonsko

    おくりびと

    (Japonsko)
  • anglický

    Departures

Drama

Japonsko, 2008, 130 min

Scénář:

Kundó Kojama

Kamera:

Takeši Hamada
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • gojackill
    *****

    ,,Města na celém světě jsou našimi domovy, tak pojďme žít spolu na hudebním turné." Tento svatební slib odhaluje jeden z motivů filmu. Tím motivem je opojně laskavá hudba. Čelo je nástroj, kterým Daigo opěvuje život, obklopený smrtí o to intenzivněji. Diango je typicky japonský v lidské vlastnosti, kterou je pokora. Podléhá autoritě ( Poslechl i velmi nepříjemný rozkaz ). Lidé narozeni v Zemi, kde vychází Slunce se liší ještě v minimálně jedné mravnosti od nás ze země, kde Slunce zapadá. Tou mravností je uctivost k bližním ( Mimo lidí také k chobotnicím ). Zažitá definice mravnosti jako kvality jednotlivce implicitně ošetřuje vyjímky - jistě se najde spousta nezdvořilých Japonců ( naivně si jako příklad neuctivého Japonce představuji japonského teenagera, který pod paždím třímá výtisk Květů zla od Charlese Baudelaira a večer falešně zpívá Ring of fire od Johnyho Cashe v oblíbeném karaoket baru ). Ach ti Japonci... I jejich pohřby jsou tak mírné, navíc komorní a útulné ( oproti chladným pohřbům v kostele jaké jsem zažil ). Film má dost chyb, nebudu je jmenovat, ať si na ně přijde, nebo nepřijde každý sám ( Pozorně sledujte holčičku s rtěnkou ). Jako klad vnímám fakt, že se nejedná o typicky hollywoodsky podbízivý film. Jistě někdo může důvodně polemizovat nad hloubkou tohoto snímku. Ale já jsem našel odkazy, které mohou badatelům poskytnout podmět k zajímavým výkladům. Nad symbolistickou rybou v řece budu ještě dlouho přemýšlet. Někdo by se mohl šklebit nad možnými motivy snímku ( and the Oscar goes to.. ). Ale nechalo to ve mě dobrej pocit, a tak hodnotím vysoko. Není pouhým paradoxem, že ačkoliv při filmu shlédnete kolem dvacítky pohřbů, pravděpodobně vůbec nebudete myslet na smrt. Tento zdánlivý paradox lze objasnit jemně humornými absurditami, které celý snímek provází. S takto podobným efektem jsem se letos ve filmu už setkal. Adamova jablka ale šla ještě mnohem dál. Začínají se mi tyto absurdity zamlouvat. Jemně zbrousí hrany a film pak nepůsobí jako laciný doják, při jehož sledování bych se cítil trapně. ....POZOR SPOILER. K těm odkazům: Kámen je neměnný, stejně jako láska k synovi. Důkazem je, že mrtvý otec v závěrečné scéně držel kámen . Klíčové scény s "dopisem" jsou nádherné.(20.11.2011)

  • Amarcord_1
    ****

    75% - Laskavý film o zcela jiném pojetí pohřbu, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Po všech stránkách velmi kvalitní záležitost. Emotivní děj k zamyšlení s občasnými zvláštními hurmornými momenty. Průvodce zkrátka obsahuje všechny barvy, na které se divák může těšit. Proč tedy dávám spíše zdrženlivé hodnocení? Z profesních důvodů. Autor hudby Joe Hisaishi (jehož tvorbu mám jinak rád) u mě zůstal za očekáváními a předvedl recyklovanou klišé písničku, kterou již jinde zpracoval mnohem lépe. Jako cellistu mě pak mrzí dvojnásob, že přišel s "easy listeningem" zrovna v momentě, kdy mohl využít potenciálu, který se mu s prvkem violoncella ve filmu naskytl. Hisaishi napsal již v minulosti cosi pro 12 violoncell a i zde při tracích s více celly dokázal, že mu to bohužel moc nejde (platí vlastně o všech co se na soundtracku podíleli, včetně muzikantů a hudebního režiséra). Kdo není profesně deformován jako já, nebude touto drobnou vadou na kráse rušen a užije si film určitě o moc víc.(27.9.2011)

  • dawe04
    *****

    Čerstvě Oscarem ověnčené drama ze Země vycházejícího slunce si vás musí podmanit jako mě. Skromně a jemně natočený neobvyklý příběh o muži, jež po zklamání životem našel štěstí v poněkud bizarním zaměstnání. Smutná nálada, která převládá zejména v podobě nešťastných výjevů, které se hrdinovi jakoby náhodně ukazují (chobotnice, lososi), se šikovně mísí s naopak velmi šťastným vyzněním a pocitu sounáležitosti s postavami. Toho se podařilo dosáhnout díky opravdu lidským vykreslením postav a také výborným hercům, především Masahiru Motokovi v ústřední roli. Nádherná hudba jen umocňuje další filmvé kouzlo ze země Sakur.(25.3.2009)

  • salahadin
    ****

    Film o jedné "cestovce", která vypravuje své klienty na cestu všech lidí. Krásný melancholicko-humorný film, který dojímá, aniž by nás musel ždímat. Který osloví hloubkou myšlenek, aniž by vedl přemoudřelé mentorské monology. To, co ve vás film vykouzlí při obřadu ukládání do rakve nenáviděného otce, to se nepodaří jen tak leckterému filmu.(11.8.2012)

  • zelvopyr
    ***

    Okuribito mě tak nějak... rozpoltil :-) ... Myslím, že se v japonské kultuře po letech vyznám docela dobře. Tenhle film říká o Japoncích velmi mnoho, nejen v dobrém, ale i ve zlém. Jenže kupodivu, ne v té rovině, kterou sděluje v prvním plánu. Hlavní nevyřčené a velmi ostré téma je, že tato profese je jednoznačně eta, vysoce nečistá. Hlavní hrdina, zjevně solidního rolnického původu, se kvůli penězům zaprodal a přijal práci vyhrazenou nejnižší kastě. Ano, kastovní systém byl před stoletím a půl formálně zrušen... jenže realita je taková, že kupříkladu když se chcete někde ubytovat, musíte dát životopis – a pokud jste původem z kasty nedotknutelných, máte smůlu a můžete si jít stěžovat na nádraží (nebo ze sebe udělat aktivistu a tím se ještě více vyčlenit). Ne, tohle vlídný příběh nesmaže, tabu v Japonsku jsou hodně rigidní. Co mi dál vadilo kromě hraní na jinou realitu, byla ukrutná kýčovitost obrazová i hudební. Snad každý exterierový záběr byl laděn na efekt... Což by u milého hořkosladkého příběhu ze života mohlo být také jinak. A teď plusy, aspoň v mých očích... jako obvykle, Hirosue Ryoko a její velmi sympatický lidský projev. A druhé, opravdu pěkné ukázání japonských emocí... Zase, stereotypy nám podsouvají, že Japonci jsou chladní roboti bez srdce. Věřte tomu, jestli chcete – pravda je taková, že nevhodné chování bylo po staletí potlačováno ostřím meče, takže sebeovládání, zachování tváře, přetvařování se, to je základní maska pro život považovaná za nezbytnou. Ale když ji můžete odložit, nebo vás ve vypjatých situacích přemůže žal, vybuchnou emoce o to více (takže to, co může vypadat jako přehrávání, jsou skutečné reakce ode zdi ke zdi). Znám Japonců dost, jsou to lidé plní emocí, jen si hodně hlídají své intimní soukromí... ve smyslu toho, co opravdu cítí. No, rozepsal jsem se docela dost. Verdikt je poměrně kladný, nicméně, výsledný dojem -- film je tak násilně chtěně Oskarový, optimalizovaný na povrchní sledování a hlavně ty porotce, jako třeba Kolja.(8.5.2012)

  • - Masahiro Motoki jako přípravu na natáčení podstoupil kurz obřadního ukládání do rakví u skutečného pohřebního mistra. Režisér Yojiro Takita se pak ůčastnil mnoha náhodných pohřebních obřadů, aby ve filmu zachytil skutečné chování pozůstalých. (Raztubyl)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace