Průvodce

S východoasijskými filmy mívám obvykle problém způsobený jinou kulturou, a tak bývám v hodnocení rezervovaný, ale Průvodce na mě svým poselstvím zapůsobil a s jeho přijetím jsem neměl žádný problém. Jedinou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které opravdu nikam nespěchá, a ke stopáži, která by mohla být odvážnějším střihem o nějakých 15 nebo možná 20 minut kratší. Hlavní hrdina Daigo čelí problému ztráty zaměstnání a zhroucení svého životního snu a v nouzi vezme zavděk prvním pracovním místem, které v inzerci najde. Vyklube se z něj opravdu prazvláštní povolání průvodce zemřelých, který upravuje zesnulé pro jejich rozloučení s pozůstalými a pohřební obřady. Z toho plyne, že Průvodce je vlastně snímek o vyrovnávání se se smrtí a ztrátou blízkých. Dovedně balancuje na hranici sentimentu a vyvolává bez nějakých laciných gest opravdu hluboké emoce. Pěkně napsané, zrežírované i zahrané. Celkový dojem: 85 %. (21.11.2010)

Velmi zvláštní film tenhleten Okuribito. Na jednu stranu v něm je spousta nenásilně vložených vtipů a zábavy a na druhou stranu v některých scénách je to neuvěřitelná citová ždímačka a doják, který ale asi zapůsobí jen na určitého člověka s určitými předpoklady tak silně, aby dal rovnou pětku. Je tu všechno co se týká práce pohřební služby a jejího nejnovějšího zaměstnance Daiga, který ani neví nejdřív do čeho to vlastně jde, aby se ve výsledku změnil jeho pohled na život a na vlastní minulost a jeho život dostal nějaký nový smysl. Pochopitelně jsou tu i předsudky lidí vůči pracovníkům pohřební služby a následné problémy ve vztazích se sousedy i vlastní manželkou, ale ve výsledku to vyzní velmi pozitivně i přesto, jak dojemné a smutné to nakonec je. K tomu se nedá už nic moc dál psát. Pro mě osobně to mělo ještě mnohem silnější účinek díky určitým osobním důvodům, takže bych nemohla jít níž než na pětku, protože jsem brečela jak želva, ale jsem si jistá, že divák co se dokáže vcítit do filmu by tomu stejně tu nejmíň čtyřku dal :). (02.04.2011)

Tak tu sa dá veľmi ľahko pochopiť, prečo Sprievodca dostal Oscara za naj zahraničný film. Nakrútené s citom, s humorom, v dobrom slova zmysle smerom k diváctvu, bez výraznejších skutočne depresívnych momentov, ale najmä všetko s mierou a spomínaným, tak dôležitým citom. Možno aj preto musel byť jednoduchý príbeh rozložený do vyše dvoch hodín. Posledná rozlúčka taktiež nemôže prebehnúť vzbŕklo. Od momentov komických, cez momenty sledovania smútiacich na obradoch (extempóre po nehode na motorke, uf), až po záverečnú osobnú linku s otcom, ktorá film tým najlepším spôsobom uzatvára. (13.12.2018)

Takmer rituálny japonský film, plný odtabuizovaného pohľadu na telo človeka po smrti. Vznešene dôstojný a ľudský, plný vzácnej, priam estetiky krásnej služby nebohým. Škoda, že bol zdôraznený iba prirodzený rozmer. Majúc hlbší duchovný zásah, bol by dokonalý. Nemáme predsa iba telo.... Vynikajúci podrobný komentár v Aidan-ovom deníčku. (22.11.2011)

Mladý muž menom Daigo Kobajaši, sa čochvíľa vydáva na osudovú 「vandrovku」, a to konkrétne z Tokia do Jamagaty, keďže mu všetko nevyšlo podľa jeho najideálnejších predstáv, ako si vlastne sprvoti naplánoval... • Totižto, práve na tomto mieste sa snažil preraziť k tomu umeleckému zameraniu, ku ktorému má naprosto vrúcny vzťah snáď úplne odjakživa, ale ako sa tradične hovorí, že nie každý deň je nedeľa, tak zrovna toto pomenovanie momentálne zažíva - ústredný protagonista, ktorý aspoň následne vyskúša konečne niečo nové, k čomu pravdepodobne nikdy predtým nepričuchol. • A to je v podstate i samotný motív tohto mimoriadne decentného snímku, na ktorý budem ešte veľmi dlho spomínať, pretože ma veľmi zasiahol, a to ani nie kvôli samotnému spracovaniu, čiže povedzme, predovšetkým, nejakým, okázalým, režisérskym štýlom s množstvom všelijakých technických zlepšovákov, s nasledujúcimi odbornými postupmi od výmyslu sveta, ako napríklad v nedávno uvedenom samoúčelnom počine s titulom 1917, kedy by proste zbytočne strhával na seba pozornosť presne takýmto nevhodným spôsobom, ale najskôr len tou citlivejšou témou, ktorú mi režisér Jódžiró Takita, predostieral s extrémne pôsobivou symbolikou, kde kládol čo najväčší dôraz na absolútnu autenticitu, vďaka ktorej som asi nielen iba ja prechádzal, obzvlášť zaťažkávajúcou skúškou, či ju predsa napokon zdolám, no musím sa skromne priznať, že mi miestami robila väčšie problémy... • Samozrejme, že čo sa týkalo celkovej réžie, tak tá si neustále udržiavala svoju nadštandardne vysokú úroveň, lebo ponúkala 『reálny život 』 , ktorý sa nás všetkých bezprostredne dotýka. Mimochodom, predstaviteľ - hlavnej postavy D.K. , Masahiro Motoki, podal dosť zaujímavý, herecký výkon v stvárnení istého 「povolania 」, na ktoré by som si síce vonkoncom netrúfol, no možno jemu pomôže odbúravať stres najmä vtedy, keď si potom ♫ zahrá ♫ na čelo ♫ , v čom je inak vynikajúci. • Áno, ♪ hudba ♪ , tvorila neoddeliteľný základ k tomuto excelentnému filmu, keď si dovolím tvrdiť, že bola rovnocenným partnerom - k tejto myšlienke, na ktorú som dlho čakal... • Tentoraz som sa po časovej osi vydal až do prvej dekády - 21. storočia, a to je už na mňa čo povedať, nakoľko som stálym návštevníkom toho minulého, no nemôžem povedať, že by som teraz túto 「zástavku」, zvlášť oľutoval, ako môžete vidieť v súlade s hodnotením, nie je tomu vôbec tak, aj keď sa vskutku azda jedná len o slabších päť hviezdičiek, no dokážem si ich obhájiť, a to i napriek tomu, že som pôvodne uvažoval nad silnými štyrmi, pričom aj Kobajaši postupne (z)mení svoj názor na bytie, ako také... (08.02.2023)