Reklama

Reklama

Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, který byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Nejdříve ze všeho si snaží najít práci a náhodou narazí na nabídku pracovního místa v jisté společnosti NK Agent s textem "Práce, která pomáhá na cestách". Nejdříve si myslí, že jde o cestovní agenturu, ale po příchodu do společnosti zjistí, jak se mýlil. Ve skutečnosti jde o specializovanou firmu zabývající se obřadním ukládáním do rakví. Pochopitelně se to jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. (Kiyoshi)

(více)

Videa (7)

Trailer 1

Recenze (210)

Adrian 

všechny recenze uživatele

Aj napriek nelahkej teme o (pravdepodobne) smutnych momentoch (pravdepodobne) v zivote kazdeho z nas, film je optimizmom naplneny az po okraj. Jemnost. ladnost, pozornost, krehkost, krasa a smiech cez slzy ako i slzy cez smiech, vsetko vo filme pritomne v harmonickom suzneni. Aj ked mozno na japonske pomery viac "kozmopolitny" film, praca s detailami, ako i hranie sa s celkami pomahaju krajinu vychadzajuceho slnka spolahlivo identifikovat. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... ()

Reklama

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Koho neprostoupí po filmu myšlenka: "Uvidět Okuribito a zemřít," je necitelná zrůda. Vždyť teď už víte, že pohřeb bližního (vás) je jedna z nejhezčích věcí, které můžete svým příbuzným věnovat. Zkušený průvodce vás pěkně načančá, vymydlí, oblékne a tím se zacelí všechny rány, zaženou chmury. Někdy je to i legrace, ale to si musíte nechat narůst kozy, jste-li chlap, či vousy, jste-li žena. Nebo se nechat shnít. Pohřeb, to je jako když vaše nové štěnátko udělá svou první loužičku - úplně se sice neradujeme, ale kdo by se na toho roztomilého chlupáčka zlobil, ňění liž plafda? Průvodce však nevypráví dojemně pouze o smrti, ale i o manželství. Japonská žena, to je (téměř) bezpodmínečně milující tvor. Přijdete o práci, usmívá se na vás, máte cello na dluh 180 000 doláčů, usmívá se na vás, ale pozór - SPOILER - děláte profesionálního "pohřbívače" za těžké prachy a tajíte to před ní, co se asi stane? Tipoval jsem dvě možnosti. A) Dozví-li se to až v závěru filmu, bude se jistě opět usmívat a řekne manželovi: "Ty truhlíku, ty ses za to styděl? Dyť já tě mám ráda." B) Dozví-li se to dříve, bude se mračit, ale v závěru uvidí, jak nádherná je to práce a zase se usměje. Nikoliv C, ale B je správně. Ono je to ostatně dramaticky obloukovatější. Děj, který Průvodce rozehrává kolem vztahu hlavního hrdiny s otcem, to už je vůbec ryzí kýč. KONEC SPOILERU. Cellistou byl náš pohřbívač nejspíše proto, aby si mohl Hisaishi zaexhibovat. Hráli tam japonci, pohřeb byl japonský (ačkoliv, jeden Japonec mi říkal, že tam nic takového nemají - ale spíš jde o to, že už to v současnosti nemají), natočili to japonci v Japonsku, jedlo se tam japonské jídlo, ale japonský film to dle mého názoru není. ()

Fr 

všechny recenze uživatele

,,KDYŽ TAK NAD TÍM PŘEMÝŠLÍM, VEDL JSEM TAK VŠEDNÍ ŽIVOT“..... /// Zvyknout se dá na všechno. I na mrtvá těla. Jen nesmíte natrefit na to ,,špatný“ (to by se pak jeden poblil.) Jinak se tu samozřejmě jedná (ve vší vážnosti) o poetiku rituálu k oživení těla a zajištění posmrtné krásy. Tragédie úmrtí versus obřad plný klidné a precizní práce. Právě ten je silnou částí filmu. Osobní starosti, usmíření a odpuštění mě moc neberou. Stejně jako nevnímám žádný filosofický (ani jiný) podtext. Až to přijde, prostě mě jen spalte! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem ladič – pijan a hraju na čelo (NETÝKÁ SE spíš pijanů než ladičů a těch, co na čelo hrajou před zavíračkou na stole.) 2.) Říká se o mě, že jsem v pálení věcí dost dobrej. 3.) Neumím přečíst kamenný dopis. 4.) Zjistím, že s každý práce se dá donést něco domů. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()

Blizzard 

všechny recenze uživatele

Japonci sice chrlí spoustu dramat a nutno dodat, že je z nich dost na velmi dobré úrovni, ale na rozdíl od korejské tvorby jsou svým způsobem více vážná a pro mě místy až těžkopádná. Ne však v tomto případě. Při sledování Departures jsem si připadal jako bych se díval na korejský film. Je lehký, smutný, ale obsahuje i správnou dávku výstřednosti a humoru. Snímek netrpí zdlouhavými a nudnými dialogy, klade důraz na detail a scény smutečních obřadů jsou skoro tak dokonalé jako některá umělecká díla. Masahiro Motoki, který si zahrál postavu Daiga je herec na svém místě, trochu nesmělý i roztržitý zároveň, ale postupně se z něj stává mistr ve svém oboru a teď se díky němu o to víc mohu těšit na film The Longest Night in Shanghai, který tu již nějaký ten pátek suším na disku a ne a ne se k němu dostat. Úchvatný je tu ale i skoro 73 letý Tsutomu Yamazaki - Ikuei Sasaki jinak řečeno boss, který má stručně řečeno dokonalé charisma. Někomu možná bude tohle filmové dílo připadat příliš sentimentální, ale nic není uměle vykonstruované či neopodstatněné a tak se bezduchá ždímačka emocí vůbec nekoná. V Departures zazní i spousta krásné hudby, tento poetický soundtrack stvořil Joe Hisaishi, kterého jistě není třeba dále představovat, i tentokrát odvedl vynikající práci. Na závěr bych rád ještě dodal, že tohle drama není jen obyčejným pojednáním o smutku a rozloučení se zesnulými, ale především chytře natočenou a výborně zahranou černou komedií, která vnesla svěží vítr mezi dramatickou tvorbu a i když se tento závan nese ve znamení smrti, je velmi vřelý a vítaný. (9/10) ()

Galerie (23)

Zajímavosti (2)

  • Masahiro Motoki (Daigo Kobajaši) jako přípravu na natáčení podstoupil kurz obřadního ukládání do rakví u skutečného pohřebního mistra. Režisér Jódžiró Takita se pak účastnil mnoha náhodných pohřebních obřadů, aby ve filmu zachytil skutečné chování pozůstalých. (Raztubyl)
  • Filmovanie snímky prebiehalo v prímorskom mestečku Sakata v japonskej prefektúre Yamagata. (MikaelSVK)

Reklama

Reklama