Přízrak lásky

Jiný film od Dina Risiho jsem neviděl, a tak Přízrak lásky vnímám především v kontextu Mastroianniho filmografie, s níž jsem naopak obeznámen poměrně důkladně. V tomto ohledu film vykazuje celou řadu atributů, které v mých očích představují jisté známky, řekněme, úpadku v porovnání s Mastroianniho staršími klasickými filmy z 60. let - namísto většiny jeho dřívějších snímků je tento natočen na barevný film (černobílému obrazu se podle mě nic nevyrovná; verze, kterou jsem zhlédl, měla nadto nevalnou obrazovou kvalitu, ale to bude spíš vina toho, kdo ten film dal na net - osobně jsem rád, že se mi vůbec podařilo tento film vidět), namísto nádherných klasických aut z 60. let se zde Mastroianni prohání vozem Fiat Ritmo (což je neobyčejně ohavné auto produkované v letech 1978-1988), doma sleduje barevnou televizi s mnoha kanály a dálkovým ovládáním, kouří cigarety s jasně viditelnou značkou Marlboro, apod. - ten film přímo křičí tím, že byl natočen na začátku osmdesátek, což je éra, kterou dlouhodobě nemůžu ani vystát a jejíž kulturní produkce je v mých očích dnes paradoxně mnohem zastaralejší a zaseklejší v době svého vzniku, než zmíněné klasické nadčasové filmy z šedesátek. Z uvedeného je ovšem patrné, že to jsou spíše výtky subjektivního rázu k době, kdy film vznikl, než k fimu jako takovému - protože pokud jde o jeho dopad na mě, velmi mě oslovil a zasáhnul. A to především zásluhou ústředního hereckého dua Mastroianni & Schneider, která zde zazářila ve své předposlední roli, než ji dostihla předčasná smrt - jako by už to samo nepřidávalo filmu na smutném podtónu, film je už sám o sobě celkově neobyčejně posmutnělý a melodramatický. Neobyčejně dojemný závěr je tak jímavý, že mnou doslova otřásl - nelze slovy vyjádřit hloubku Mastroianniho oduševnělého hereckého rejstříku, z nějž své postavě stárnoucího nešťastného muže propůjčil všechnu tu bezmeznou působivost - ty jeho výrazy tváře a tón hlasu, ty všeříkající pohledy, ty oči zalité nefalšovaným pohnutím a horoucím srdcem! Fantastická herecká kreace, které není rovno a pro niž nenacházím slov. Už pro neobyčejný požitek z herectví tohoto mého velkého italského oblíbence nemohu hodnotit méně než 5 hvězdami - Přízrak lásky je pozoruhodný filmový skvost, který navzdory ohavné době svého vzniku (která se na filmu dosti podepsala) představuje výjimečnou podívanou plnou svébytných filmových kvalit, jako je všudypřítomná tajemná atmosféra, mlha a nádherná hudba. Vidět tenhle film pro mě bylo velký zážítek - tohle je film, který ukazuje, že i smutek má svou krásu. (22.11.2015)

Přeslazené melodrama s nesympatickým a slabošským donchuánem pod pantoflí Mastroiannim, jehož pro našeho diváka díkybohu alespoň vylepšil skvělý Eduard Cupák. Klasická červená knihovna opepřená mysteriozní zápletkou, kde se nabízí hned dvě možná vysvětlení, nadpřirozené nebo psychologické. Obě varianty vyvolávají otázky, jejichž nezodpovězení mne však zanechalo zcela chladným, stejně jako celý příběh o lásce bez hranic...božínku. Dvě hvězdy za český dabing a podříznutou domovnici. (30.03.2020)

Přiznávám, že mi trvalo, než jsem se do toho dostal a i potom mi to v některých místech přišlo krapet rozvleklé, ale jinak se mi to líbilo. Ta pomalá atmosféra mi nakonec celkem sedla, příběh mě hodně zaujal a napínal, zahrané to bylo naprosto dokonale, protože jak Romy Schneider, tak Marcello Mastroianni svoje role zvládly skvěle i pouhou mimikou... A ačkoli to tak ze začátku nevypadalo, nakonec si myslím, že bych si to klidně někdy pustil znova. Je to solidní mysteriózní drama, které v sobě má taky pár hororových prvků, ale těch je tu skutečně natolik poskrovnu, že je poměrně diskutabilní, nakolik sem vlastně patří... I když zastávám názor, že spíš jo, ale až úplně na poslední místo. Slabé 4* (21.01.2022)

Některé věci mi přišly nedořešené, ale jinak vynikající duchařina, dobře natočená, s realistickými postavami i výbornými výkony. Co dokázal Mastroianni zahrát jen očima nebo mimikou obličeje, tomu by se dnešní rádoby herci měli povinně učit, jak dokonale to zvládal. Pouštěl jsem si to v noci, a věřte, měl jsem pak strach jít na WC. (06.02.2011)

Mě tedy nevyděsíte, Nino Conti! Prosím vás, prý horor a že mrazí, jste asi ničehož hrozného ještě neviděli, ne? Skutečnost je taková - dialogy škrobené, až se chce obdivovat herce, jaké k nim dokázali přihodit výrazy, archaické obraty typu byla to andělíčkářka, trocha průhledného úmyslného klamu, plná odpovědnost mlhy za celou atmosférickou tíhu a pcháá - žabí rizoto:-D... U Marcella dobrý a za výstupy krásné Romy, víc mrtvé než živé, stála především dovednost maskérů, jinak kapku morbidní pozdní romantika s poetickou pointou... takže, po otevření ihned spotřebujte, na disku neskladujte. (28.01.2014)