Ip Man 2

Pokračování filmu o Ip Manovi plynule navazuje na první díl a tentokrát sleduje život Ip Mana a jeho rodiny v hongkongu po válce s japonci, kdy si chce Ip Man otevřít vlastní školu kungfu. Tentokrát už to není tak vyhrocené jako v prvním díle a mnohem spíš to odpovídá stylu běžného kungfu filmu se soupeřícími školami a podobně. Na jednu stranu je to škoda, na druhou stranu by nikdo nechtěl jen kopírku prvního dílu a hlavně takováhle změna velmi potěší, protože zaprvé se člověk dočká i pár odkazů ke kungfu klasikám a za druhé to dává prostor velmi akční a zábavné choreografii soubojů, kterých sice ve filmu není tolik, ale když už jsou tak to stojí za to. V první polovině filmu je vidět taková jakoby změna k lepšímu v celém životě hlavního hrdiny a jeho rodiny oproti předchozímu filmu a celé to je spolu se zápletkou se Sammo Hungem takové pohodovější. Druhá polovina ale představuje čínského Rockyho se vším všudy a kvalitou to jde dost dolů, protože nějaké působení na emoce v druhé polovině už ani není a hlavně autoři se zbláznili a dostali prostě dojem, že prostě stůj co stůj z toho bude muset zase být nějaký národně buditelský film tak jako první Ip Man. V prvním dílu to ještě fungovalo a mělo to nějaký opravdový účinek, ale tady je to postavené celé na takovém karikovaném podání zlotřilých britů, kteří jsou největším póvlem lidstva a šikanují a utlačují nebohé mírumilovné číňany. V Ip Manovi 2 je to podané velmi prvoplánově a uměle až to nakonec působí hloupě nemluvě o tom, že všichni ti herci hrající brity příšerně přehrávají a jsou úplně mimo. Japonci v prvním filmu byli vylíčení taky jako jeden velký šmejd, ale jejich generál a hlavní protivník Ip Mana byl očividně zásadový a budil nějaký respekt, což se vůbec nedá říct finálovém střetu ve druhém filmu. Navíc toto téma číny utlačované zlými zápaďany a prohnanými japonci bylo stokrát líp zpracované v Jetově Fearlessovi, který navíc ukázal, že v obou těch "zlých" národech existují i čestní lidé. Každopádně pětku nakonec tohle pouze zábavné pokračování vynikajícího filmu dostane a to především kvůli první polovině a kvůli scénám se Sammo Hungem, kvůli prvnímu hongkongskému žákovi Ip Manovy školy, který se nápadně podobá Bruci Leemu nejen vzhledem a taky související odkazy na kungfu klasiky, navíc na samotného opravdového Bruce Lee se nezapomnělo, což nakonec taky potěší. No a hlavně je tam prostě Donnie Yen :). (01.02.2011)

S môjho pohľadu je to stále rovnako kvalitná fajtovačka. Je pravda, že prvý diel ma lepší príbeh, vážnejší ton a drsnejšiu atmosféru, no druhý diel je predovšetkým iný, jednoduchší, príbehovo viac ohranejší a choreograficky ešte viac akčnejší. Jediné čo podráža druhému dielu nohy a ťahá hodnotenie dolu je príbeh, ale akcie a záverečné finále za doprovodu dobrej hudby to dokážu bohato vynahradiť. 80% - 4* (25.11.2013)

Druhý diel už nemal tú iskru, síce česť a hrdosť zostala, no dialógy už boli miestami trápne, tiež afektovanie a detinskosť mi občas vadila, ale inak opäť dávka bojových umení a tiež troška problémov v kapitalizme, ktoré to urobili zaujímavým, no boj o život proste často je nejak napínavý a inak to nebolo ani tu, akurát, že súbojov, aký je tu na konci už bolo dosť, no myslím, že nie takýmto štýlom, tak možno vyplnili aj túto medzeru. Môj otec pritom povedal, že v skutočnosti by ho porazil ten, ktorý asi tušíte, že vyhrá hneď, lebo by mu rýchlo zlomil ruky. No a tak, keď som pochopil, kto by mal mať navrch, tak mi nebolo ani celkom jasné, prečo to doviedli do takého konca, kde mnohí diváci asi tušili, že to aj tak dobre dopadne. No dej je pestrý a pútavý a navyše s tou sociálnou tematikou a tematikou spájania sa v dobrom, čiže popri akcii to bolo celkom záživné. (22.03.2014)

Ačkoliv mě Ip Man (i přes můj obdiv asijské kinematografie) příliš nenadchnul, (spojení akční bojovky a životopisného filmu zde moc nefungovalo) měl v sobě pár opravu slušných akčních scén a jeho sledování pro mě nebylo nikterak náročné nebo dokonce bolestivé. Druhý díl je v mnoha ohledech podobný ale troufám si tvrdit, že dokonce lepší. Wilson Yip dokazuje, že akci snímat umí, Donnie Yen a Sammo Hung ukazují to nejlepší ze svého bojového umění a akce je více než dost. (29.01.2012)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)