Amarcord

Podivnosť, ktorá si ale všetky svoje pocty zaslúži. Mne to dokonalo nesadlo, ale je to jedna z tých pravých rarít svetovej kinematografie. Môžme už len žasnúť, mladí aj starí, aké odpútané diela, niekedy tento skvelý filmový svet stvoril, ako sa dnes dusí pod nátlakom všemožných, nezmyselných ´´bezpečnostných´´ pravidiel. (18.07.2021)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Felliniovský pohled jednoho roku na život v italském maloměstečku ve třicátých letech. Temperament, zlobení, dřina, smích, slzy, zamilování kluků, životní ztráty i nálezy, láska i čistý sex a pomalý příchod fašismu, to vše okouzlujícím pohledem tohoto legendárního pána, doprovázeno typicky italskou hudbou.A teď už vím, co u nich znamená, když vzduchem poletuje chmýří..... (14.08.2013)

Felliniho nostalgická vzpomínka na dětská léta. Kolem se šikovali fašisti, ale nikomu na tom nepřipadalo nic špatnýho. Kluci se ukájeli hromadně v autě a mysleli na matikařku či na obrovský kozy paní trafikantky. A nejvíc se ukájel pan farář, kterýho to tolik zajímalo. Fellini si v tomto díle na nic nehraje. Pouze ukazuje život takový jaký byl a jak ho on viděl. (30.10.2008)

Film je sice natočen opravdu bravurním způsobem, ale nesedí mi jeho roztříštěnost. Snažil jsem se orientovat o co v něm šlo, ale Fellini mi to rozhodně neusnadňoval. Jindy mi zmatené filmy neavdí, ale tento je moc temperamentní a italsky ukecaný. Zdá se jakoby chtěl Felllini zachytit své mládí skrze snové brýle. To se mu povedlo, ale cybí tomu nějaká pevnější dějová lini s pointou. (09.07.2007)