Giulietta a duchové

Tenhle film je takový... filmový. Výprava a kostýmy jsou přímo k sežrání, zbytek stravitelný. Akorát se musím přiznat, že když jsem si začala vychutnávat závěr, zjistila jsem, že je to teprve polovina. Výraznější vývoj hlavní hrdinky nebo zajímavější dialogy by pomohly. Ale ne... Já jsem jenom moc pohodlná a málo odvázaná. (29.08.2007)

není co psát, MIMIC to napsal všechno... (po druhém shlédnutí : Je to rozhodně lepší napoprvé - podruhé je už trochu zřejměji vidět, že Guiliettina "psychika" psaná Federiken a jeho stálými spoluscénárysty je spíše než ženskou psychikou jakousi "představou muže o psychice ženy" - ale i tak bych nechal těch pět hvězdiček...) (09.07.2005)

Typický Fellini, který soustřeďuje svoji pozornost na dekorace, kostýmy, bizarní postavy a obrovské množství symbolů na plátně, zatímco samotný děj je nepodstatný. Do historky ženy v domácnosti, která se vyrovnává s manželovou nevěrou, Fellini zasadil autobiografické prvky. Je to výrazně osobní film. Pro diváka je to pastva pro oči, byť vzhledem k množství snových scén a volnému tempu to určitě není film pro každého. Celkový dojem: 80 %. (17.05.2009)

Ve své době byl pro mne tento Fellini zjevením. Bylo to zcela nové filmové umění, které jsem tehdy neznal. Otevírání oken do světa. Mnohovrstevnatá symbolická umělecká řeč, směřující do hlobokých vrstev podvědomí až nevědomí, působí i dnes velmi objevně. Ačkoliv ženský pohled je nesporně určující, mužský moment není zanedbatelný. Dojem, který svou interpretací ženské identity Fellini sděluje, je velmi mnohoznačný. V obecnějším záběru lze toto výrazné dílo chápat a posléze pochopit jako hluboký vhled do přediva mezilidských vztahů vůbec, jako informaci i jako výzvu nevzdávat se ani v sebesložitější situaci. Budoucnost vztahu Fellini - Massiniová-Massini (a) - ach, ty přepisy! - je pro tento případ kladná. V tomto ohledu Fellini vytvořil vlastně podstatně víc než jeden pozoruhodný film. (26.08.2007)

Experimentální hra s barevnou optikou a snovým, epizodně poskládaným příběhem, prostřednictvím něhož nám Fellini znázorňuje svůj zřejmě důvěrně známý rozbor paranoidní ženské psychiky. Nejde tu ani tak o příběh, který je opravdu jen volným sledem halucinogenních představ, a jedinou postavou procházející určitým vývojem je v něm hlavní hrdinka Giulietta, ale spíše o nádherný obraz, kde barvy zachycují emoce i charaktery vedlejších postav, a mistrnou kompozici jak jednotlivých scén, jejichž rytmus nijak nenarušují ani pečlivě sestříhané vzpomínkové flashbacky, tak i samotných záběrů - každý obraz mocně působí dojmem, jak je vše stylizované a předem uspořádané, od zmíněných barev a kulis až po samotné pohyby herců, což na jednu stranu snižuje emocionální dopad a divák nemá šanci prožít tento takřka strojový systém nějak hlouběji, ale na druhou stranu to dělá z filmu obdivuhodné umělecké dílo, jehož každičký zákrut i odstín se sice časem okouká, ale respekt a skvělý první dojem zůstanou navždy... 80% (07.10.2015)