Giulietta degli spiriti
Juliette des esprits
Giulietta a duchovia
Juliet of the Spirits
Režie:
Federico FelliniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Nino RotaHrají:
Giulietta Masina, Sandra Milo, Valentina Cortese, José Luis de Vilallonga, Luisa Della Noce, Caterina Boratto, Milena Vukotic, Sylva Koscina (více)Obsahy(1)
Giulietta (Giulietta Masinová) žije v krásném domě u oceánu. Její sestry – a především matka – ji zastiňují svou krásou. Je to duchovní, pověrčivá a naivní žena. Jednoho dne navštíví věštkyni, která jí řekne, že musí následovat svět prodejného sexu, aby byla šťastná. Zanedlouho se Giulietta setká s výstřední a přitažlivou sousedkou Suzy, která podle všeho vypadá jako luxusní prostitutka. Ta začne pobízet Giuliettu k sexuálním praktikám, které však nezkušenou ženu znervózňují a cítí se kvůli nim provinile. Uprostřed noci, kdy je její manžel výjimečně doma, se probudí a přistihne ho, jak mluví po telefonu s jinou ženou. Ze spaní pak vykřikuje jméno "Gabriella"... (Cinemax)
(více)Recenze (58)
Oscar 2 nominace: Výprava, Kostýmy ()
Velmi mě baví sledovat ten film a objevovat, co dalšího Fellini ukáže, ale vůbec mě to nedokáže přimět, abych chtěl o významu symbolů přemýšlet. Což není správně. ()
Typický Fellini, který soustřeďuje svoji pozornost na dekorace, kostýmy, bizarní postavy a obrovské množství symbolů na plátně, zatímco samotný děj je nepodstatný. Do historky ženy v domácnosti, která se vyrovnává s manželovou nevěrou, Fellini zasadil autobiografické prvky. Je to výrazně osobní film. Pro diváka je to pastva pro oči, byť vzhledem k množství snových scén a volnému tempu to určitě není film pro každého. Celkový dojem: 80 %. ()
Ve své době byl pro mne tento Fellini zjevením. Bylo to zcela nové filmové umění, které jsem tehdy neznal. Otevírání oken do světa. Mnohovrstevnatá symbolická umělecká řeč, směřující do hlobokých vrstev podvědomí až nevědomí, působí i dnes velmi objevně. Ačkoliv ženský pohled je nesporně určující, mužský moment není zanedbatelný. Dojem, který svou interpretací ženské identity Fellini sděluje, je velmi mnohoznačný. V obecnějším záběru lze toto výrazné dílo chápat a posléze pochopit jako hluboký vhled do přediva mezilidských vztahů vůbec, jako informaci i jako výzvu nevzdávat se ani v sebesložitější situaci. Budoucnost vztahu Fellini - Massiniová-Massini (a) - ach, ty přepisy! - je pro tento případ kladná. V tomto ohledu Fellini vytvořil vlastně podstatně víc než jeden pozoruhodný film. ()
Tenhle film je takový... filmový. Výprava a kostýmy jsou přímo k sežrání, zbytek stravitelný. Akorát se musím přiznat, že když jsem si začala vychutnávat závěr, zjistila jsem, že je to teprve polovina. Výraznější vývoj hlavní hrdinky nebo zajímavější dialogy by pomohly. Ale ne... Já jsem jenom moc pohodlná a málo odvázaná. ()
není co psát, MIMIC to napsal všechno... (po druhém shlédnutí : Je to rozhodně lepší napoprvé - podruhé je už trochu zřejměji vidět, že Guiliettina "psychika" psaná Federiken a jeho stálými spoluscénárysty je spíše než ženskou psychikou jakousi "představou muže o psychice ženy" - ale i tak bych nechal těch pět hvězdiček...) ()
Experimentální hra s barevnou optikou a snovým, epizodně poskládaným příběhem, prostřednictvím něhož nám Fellini znázorňuje svůj zřejmě důvěrně známý rozbor paranoidní ženské psychiky. Nejde tu ani tak o příběh, který je opravdu jen volným sledem halucinogenních představ, a jedinou postavou procházející určitým vývojem je v něm hlavní hrdinka Giulietta, ale spíše o nádherný obraz, kde barvy zachycují emoce i charaktery vedlejších postav, a mistrnou kompozici jak jednotlivých scén, jejichž rytmus nijak nenarušují ani pečlivě sestříhané vzpomínkové flashbacky, tak i samotných záběrů - každý obraz mocně působí dojmem, jak je vše stylizované a předem uspořádané, od zmíněných barev a kulis až po samotné pohyby herců, což na jednu stranu snižuje emocionální dopad a divák nemá šanci prožít tento takřka strojový systém nějak hlouběji, ale na druhou stranu to dělá z filmu obdivuhodné umělecké dílo, jehož každičký zákrut i odstín se sice časem okouká, ale respekt a skvělý první dojem zůstanou navždy... 80% ()
Felliniho první barevný film nezapře svou experimentální uměleckou vizi. Snad nikdy jsem neviděl barevnější film. Vyžívání se v barevných kontrastech v kombinaci s nekonečnou nápaditostí kostýmů a scén, vytváří z filmu výtvarné dílo. Nenáročný a jednoduchý děj je kompenzován náročnou formou obrazu, libujícího si v abstraktních představách a spiritistických vizích. Prolínání skutečného a duchovního světa, jako zhmotnění ženské psychiky, podvědomí hlavní hrdinky. Giulietta Masina je středem dění. Její zdejší postava má jen málo z dřívější Gelsominy nebo Cabirii. Klaun a smíšek se téměř vytratil. Místo toho tu máme vážnou dramatickou roli, která je již ve své podstatě mnohem více depresivní. Prolínání snových představ traumat z dětství a nových traumat spojených s manželovou nevěrou, vytváří nekonečné bludiště vězeňského labyrintu, ve kterém je zamčen život Giulietty jako ve zlaté kleci. Samotný konec považuji za optimistický únik a cestu k novému začátku, stejně jako dříve závěrečný průvod muzikantů v Cabiriiných nocích. Snímek se zároveň vyznačuje dokonalou symbiózou obrazu a hudby. Spolupráce Nino Rota – Fellini zapůsobila znovu velmi silně, zde možná dokonce nejsilněji. Ačkoli je film beze sporu kvalitním hodnotným dílem, mně osobně zůstává bližší příběhová struktura Silnice nebo Cabiriiných nocí. 79% ()
Film zahlcuje diváka obrovským množstvom vnemov, ktoré nestačí priebežne spracovávať, takže sa odovzdane (nerovná sa rezignovane) necháva unášať zdivočelou Felliniho fantáziou, ktorá napokon funguje omnoho lepšie než akákoľvek iná koncepčná stratégia. Ako zmysluplne vyjadriť postavenie hypersenzitívnej ženy, ktorá cíti, že sa rozpadáva jej manželstvo? Tristnou psychodrámou so srdcervúcou samovraždou na konci? Nie. Fellini - podobne ako neskôr Almodóvar - potrebuje veľa farieb a extravagancie. Giuliettini extrovertní príbuzní, priatelia a známi (možno s výnimkou manžela tajomnejšieho než všetky "spiriti") postupne splynú s inváziou extrovertných duchov vyvolaných chorobnou hrdinkinou predstavivosťou, takže Giulietta prestáva rozlišovať skutočnosť od fantázie. V širšom zmysle sa tak stáva človekom, ktorý zvažuje možnosti alternatívnych svetov a nekonvenčných riešení. Byť tak Giuliettou, zostanem v spoločnosti mačky-alkoholičky, chlastajúcej šampanské... Záverečná scéna našťastie nedáva žiadnu indíciu o skutočnej povahe akcie. Fellini úspešne eliminoval nielen logiku, ale i klasické rozprávačstvo, čím umožnil, aby sa do procesu percepcie plne zapojilo i naše podvedomie. Po záverečných titulkoch som skonštatoval, že som bol práve svedkom čohosi slávnostného. Na sofistikované thrillery založené na železnej logike a vykalkulovaných emóciách si nepotrpím, absencia príbehu mi bola vždy milšia, pretože krásne rozprávať sa dá i púhym obrazom. A duchovia nemusia len strašiť, niekdy prenášajú svoju blaženú arkadickú existenciu i na smrteľníkov. Pokiaľ im to smrteľníci dovolia. ()
Valentina Cortese a Sylva Koscina v rolích afektovaných ženských překonávají svým temperamentem mírně unylou Guiliettu Masinu. Film je celkem nudný, jako většina Felliniho prací z té doby, ale ta neskutečná hravost s barvami se již nikdy neopakovala, skutečně krása v každém detailu. ()
Tak týmto filmom som sa s Fellinim dosť minul. Mám rád filmy plné symbolov a vyobrazenia stavov mysle a podvedomia (napr. Proces), lenže problém je v tomto prípade vo vizuálnej stránke. Prišla mi bohužiaľ odpudivá a jediným stimulujúcim vizuálnym faktorom bola pre mňa sexi susedka. A pritom by to malo byť všetko ostatné. Potom sa mi nad tými obrazovými metaforami vôbec nechce rozmýšlať. Mojej túžbe preniknúť do filmu nepridala ani staromódna hudba, ktorá napríklad funguje v Allenových filmoch. V tomto prípade je to bohužiaľ čisto o vkuse, mnohé Felliniho filmy sa mi páčili, ale boli to tie so silnejšou zápletkou. Masina ale predviedla výborný výkon, Fellini jej zrejme vysvetlil, čo-čo vo filme znamená. Takže celkovo nuda. ()
Zaujímavé, ako sa Federico Fellini, môj obľúbenec z mladších rokov, postupne prepadá každým ďalším filmom dolu. Pritom nepochybujem, že je to veľký umelec, len mu nerozumiem a nedokážem sa s ním stotožniť ani v maličkostiach. Všetko mi pripadá síce hravé, snové, ale tiež samoúčelné. Tie tri hviezdičky sú vlastne iba za Giuliettu. ()
Fellini mě nikdy neohromil a jestli jsem u nějakého filmu málem umřel, pak je to tohle. ()
Giulietta(Giulieta Masina) vo filme Felliniho Federica,ktorý srší sviežimi farbami,bohatými kostýmami,výpravou s ktorou navštevujem atypické miesta,dynamickou kamerou,vkusnou hudbou,a hlavným problémom Giuliety,ktorej zahýba „vzorný manžel”,zisťuje,ktorá je za tým,objedná sa u súkromných detektívov,ktorí zistia v podstate viac,alebo navštevuje rôznych,zaujímavých ľudí,či príde k starej veštkyni,ale najviac ju „otravujú” duchovia,ktorých „prebudila zo spánku” a prichádzajú zmätky pletky,sen alebo halucinácia...Giulieta Masina je skutočná dáma,ktorá má správanie,pyšný som,obdivujem ju už len preto,že je manželkou pána Režiséra,kde ju obsadzuje do úloh,ktoré sa zapíšu do pamätí... ()
Fellini bol znesiteľnejší, keď sa jeho kariéra zaoberala talianskym neorealizmom. Po roku 1960 sa pustil do nejakých skľúčujúcich fantasmagórií, pri ktorých musím byť zrejme intelektuál so šálom na krku, alebo prívrženec návykových látok. ()
Karnevalové sekvence, pohádková atmosféra a halucinogenní příběh? To zní skvěle, ovšem v praxi to vypadá tak, že tam kvůli stínům nikomu není vidět do obličeje, natřásají se tam zmalované děvky v nevkusných kostýmech a do toho hraje laciná hudba jak od cirkusu. A to vše tak hodinu a čtyřicet minut, zbytek tvoří jakýsi chabý pokus o děj. Podobně jako v Satyrikonu mám problém s tím, že výjevy jsou tak křiklavě nechutné, až mi je nepříjemné na ně koukat (což píše člověk, co dal filmu Pink Flamingos pět hvězdiček). Ranou Felliniho tvorbu mám rád, ale časem se posunul k nesnesitelným dlouhým pestrobarevným ukřičeným filmům plným nevkusných výjevů, které při nejlepší vůli nemohu považovat za umění. ()
Ohromující vizuál, Massina ve své podstatě tajuplnější než všichni okolní duchové a její manžel, fantazie přetížená významy, která však spíše nutí nenechat se svazovat a lehce prožívat, postava se pak otevře spíše intuitivně a o to autentičtěji. Nejlepší je Giuliettin vnitřní svět neredukovat do slov, v tomto případě by to byla neskonalá škoda, protože tento film stojí na obrazech, barvách, jedinečnosti filmové řeči. Zmůžu se jen na konstatování, že mě osobně jsou přeci jen bližší dva předchozí Felliniho opusy se společenským přesahem a všelidskými dopady a co se týče postav, tato Giuiletta pro mě nedokázala překonat ani Gelsominu ani Cabirii, jakkoli seznámení s ní bylo hluboké. ()
Konecne! Prodiral jsem se vychvalovanou Felliniho filmovou sbirkou a stale ne a ne narazit na neco, co by potvrdilo jeho status legendarniho rezisera.. dokud jsem nevidel tohle! Extremne umelecky, kreativni, metaforicky, symbolicky film, prvni kousek Felliniho v barve a ze si to dukladne vychutnal - nadherny vizual, pestrobarevne lokace, kostymy a k tomu take poprve soundtrack Nino Roty o kterem muzu prohlasit, ze je vylozene kvalitni, protoze u jeho tvorby jsem take zatim jen nevericne kroutil hlavou a rikal si "co jako?". Stale jsem se divil, proc je Fellini jeden z nejoblibenejsich reziseru Davida Lynche, po tomhle kousku jsem to pochopil. Urcite hodne silna inspirace treba pro Twin Peaks, nebo i pro misty podobne ladene Kubrickovo Eyes Wide Shut. Ve zkratce - jednoznacne nejlepsi Felliniho film! Mam jedinou vytku - Giulietta Masina, ktera vypada vic jako prosla tetka a protivna ucitelka cestiny, nez herecka hvezda, ktera by mela utahnout cely film v hlavni roli, ale tim, ze je to cele pomerne haluz podobny detail brzy prestanete vnimat. 9/10 ()
Přepsáno v září 2019. Giulietta a duchové jsou důkladnou formulací surrealistického karnevalu niterných výjevů. Federico Fellini dokonale využil přechod k barvě ke zvýraznění své přednosti míchání skutečnosti s představou i vzpomínkou, vše je neoddělitelné od celku, vše dostává svůj daný význam, příčiny sledují důsledky a konflikt vnitřního světa je rozpolcen mezi principy a danou podstatou. Gianni Di Venanzo za kamerou obrazovými kompozicemi v barvě, vitalitě a ve stylizovaných formacích podává důkazy symbolů a hlasu jejich znění, podvědomí se dostává na stejnou úroveň k vědomí, zkušenost je prostředkem a vzpomínka dokladem k sebepoznání. Halucinační výjevy jsou traumatem minulosti a direktivním nařízením zavedených principů, sarkasmus v maškarním ohni kritizuje společnost, transcendentální zájem je ponorem do pochopení vlastního vnitřního světa. Mysl člověka dostala křídla a zvědavě poletuje podél energetických čar lidských skutků, hledá se význam rozdílu mezi formou a pocitovým dopadem, dualita vystupuje na povrch, pokouší se zachytit hodnoty a ze všech sil se vehementně snaží identifikovat skutečný stav vnitřního štěstí. Hlavním objektem niterného zkoumání je Giulietta Boldrini (velmi zajímavá Giulietta Masina, jako malá holka Alba Cancellieri), spokojená dáma střední vyšší třídy. Její poklidný život znenadání klesá na kolena, dosavadní jistoty ztrácejí stabilitu, ze strachu přichází mučivé staré rány dosud nepřekonaných traumat a ústupků, nitro je rozerváno očekáváním a nejistotou, cudnost se dostává do oponentního postavení s animálně tělesnou podstatou a satira rozdává pestrobarevné vějíře surrealismu. Důležitou představitelkou lidské živočišnosti je Susy (pozoruhodná Sandra Milo), Giuliettina nová extravagantní sousedka. Život má smyslné křivky rozkoše, slast je odměnou, intenzivní tělesný prožitek je záslužnou hodnotou smyslu. Hlavní mužskou postavou je Giorgio (velmi zajímavý Mario Pisu), Giuliettin manžel. Mužská krize středního věku se tváří nevinně a tiše spřádá svůj vlastní plán do budoucnosti, zábrany zde nejsou na místě. Výraznou postavou je Valentina (velmi příjemná Valentina Cortese), bezelstně energická a po duševním propojení toužící Giuliettina kamarádka ze stejné společenské vrstvy. Život se snaží odhalit transcendentální tajemství, ale dokáže vnímat pouze pikantnosti. Výraznější postavou je Bhishma (zajímavá Valeska Gert), svatý hermafrodit a duchovní vůdce orientální mystiky. Duchovno je vlastní branou do nitra duše a sebepoznávání. K výraznějším postavám patří také José (příjemný José Luis de Villalonga, občas s hlasem Riccarda Cucciolly), Giorgiův elegantní přítel ze Španělska. Život nabízí vlídné pochopení. Z dalších rolí: povrchní a pečlivě udržovaná Giuliettina sestra Sylva (Sylva Koscina), rozdováděné medium duchařských seancí střední vyšší třídy (Friedrich von Ledebur s hlasem Alighiera Noschese), Giuliettina necitlivě náročná matka (Caterina Boratto), Giuliettin milovaný dědeček (Lou Gilbert), Giuliettina druhá rodná sestra Adele (Luisa Della Noce), Giuliettina kamarádka a svobodomyslně probuzená sochařka Dolores (Silvana Jachino), Giuliettina cudná služka Elisabetta (Milena Vukotic), nabízený princ rozkoše těla (Fred Williams), radící psychodramatička (Anne Francine), vášnivější Giuliettina služka Teresina (Elisabetta Gray), soukromé očko s jasným důkazem manželského tajemství (Alberto Plebani), Susyina matka (Alessandra Mannoukine), či asistenti Bhishmy (Asoka Rubener a Sujata Rubener). Giulietta a duchové obdarovávají připravené působivým obrazovým stylem surrealistického kouzlení, niterné ponoření je cestou k vlastnímu sebepochopení, sarkasmus je odlehčenou křivkou kritického tónu. Jedinečný filmový prožitek! () (méně) (více)