Odcházení

Vašku, a jinak jsi netrpěl žádnou duševní chorobou? Nepřipadá mně úplně v pohodě, co jsi stvořil ještě, než si se odebral na věčnost. Surrealistické a bizarní dílo o stavu naší společnosti nebo záměrně absurdní politickou frašku. Od každého trochu, dalo by se napsat. Jenže vzniká rozpor, proč na to jít oklikou, a když chceš kritizovat totalitní režimy, proč najednou skrytě a formou metafor. Když se podívám na tu hereckou sestavu, tak nepřekvapí v ničem. Samý antikomunista nebo disident, co si chce zchladit nervy, jak hrozně za "totáče" trpěl. Nedodá, že za daného režimu dělali hovno, seděli s kafem a cigaretou u stolu, psali o píčovinách a kopali se nudou do prdele. To byl šílený odboj, panečku. Jenže v současnosti bych už přišel poněkud s lepším zpracováním, než je jen kopání do "chcíplé mrtvoly". Film pochopitelně vypadá po vizuální stránce dobře, jenže zkuste se zaposlouchat do dialogů, jejichž bizarní přesah, například u Havlové, je až nesnesitelně prázdný. S prázdným a vyčpělým obsahem dobrý film nenatočíš. Vašek na to nebral zřetel a hrozí tak Odcházení z kina a od televizních obrazovek. V takové slátanině opravdu nehodlám hledat odkazy, a kdybych je našel, jsou akorát dobré na obrazné vytření zadku. Doba je jinde, nejsou lidi, kteří by na to byli zvědaví. 20% (07.05.2012)

Je ironické a trochu kuriózní, že Havel nejprve provedl z nouze (nic o filmu nevím) ctnost (vylezlo mi z toho velmi nevšední dílo), načež to akademici obrátili a z ctnosti (neuvěřitelná nominace na 12 Českých lvů) udělali nouzi (možná toho ten film není hoden a takhle se klanět Havlovi nebylo správné). Jinak říkám-li z nouze ctnost, nemyslím to nijak pejorativně, jelikož sám Havel přiznal, že toho o filmařině věru moc neví, takže i když se obklopil profesionály, přesto vypadá Odcházení jako takový filmový mimozemšťan mimo veškerý kontext – doslova kapka dehtu v sudu medu. To může být chápáno jistě jako zápor (Havel zaspal dobu a je neškodný jako H2SO4 bez SO3, poněvadž poetika absurdního divadla již není aktuální), ovšem i jako klad (v dějinách kinematografie skutečně asi nenajdeme film, který by připomínal Odcházení). (21.02.2012)

Za posledních pár dnů se o Odcházení napsala spousta blbostí. Většina z nich měla společného jmenovatele: Primitivní a apriorní odsouzení díla na základě autorova jména. Nechápu, kde se v lidech bere tak patologická nenávist, že jsou schopni se pro Havlovo iluzorní zesměšnění i registrovat na csfd, aby mohli pár dnů před premiérou (tedy aniž ho viděli) dát filmu nelítostný odpad! Unavuje mě to... Milicionáři imagologů se opět sešikovali, aby "humanitárnímu bombardérovi" ukázali zač je toho loket. V Odcházení je viděna nesmyslná slátanina, ale ten vyfabulovaný pojem jakož i celá víra v rovnici "symbol doby = zlo doby", jsou brány téměř jako axiom. Kolik těch odpadistů v komentářích pode mnou dokáže na okamžik rozlišit své přesvědčení a umělecké dílo? Kolik z nich v životě slyšelo o Králi Learovi či Višňovém sadu, vidělo předchozí autorovu hru nebo četlo nějaký esej? To se najednou rojí vzdělanců a arbitrů umění... Odcházení není nejlepší Havlova hra, ale je aktuální. Ve vrstevnatém textu je ukryta poměrně zdařilá reflexe a kritika nejen doby, ale i komunikačních mechanismů. Vyprázdněnost slov, banálnost, bulvarizace myšlení, absurdita... Témata jako stvořená pro absurdní divadlo, absurdní film... Havel v těchto tématech nevyniká originalitou, ale jeho významný přínos je v zprostředkování poučeného pohledu z mocenských pozic. Ovšem v Odcházení rozhodně nelze spatřovat primitivní symboliku Havel = Rieger, Klein = Klaus! Tato rovnítka vůbec neplatí; vždyť postavy jsou v mnohých rysech svým domělým předobrazům naprosto protikladné. Nehledě na to, že autor očividně vyjadřuje svůj distanc vložením svého jména do Riegrových úst. Havel jako režisér je zajímavý: je netknutý filmařskými trendy a netrpí rutinou. Má několik zajímavých nápadů a dokáže spojit grotesknost s těžce existenciálními myšlenkami (odcházení vs. neschopnost odejít), aby přitom vše drželo celistvý tvar. Podařilo se mu vytvořit zajímavou klaustrofobickou atmosféru. Postavy jsou plny obav, napjatého očekávání, odhalují se a... opakují! Herci celkem zvládli i požadavek "nepitvořit" se, který dramatik v libretu doporučil režisérovi. Z filmu je cítit typický nadhled a sebeironie, která je však ne moc štastně akcentovaná závěrečným Havlovým cameem. Velmi podstatnou složkou je kamera a hudba. Nemyslím si, že by film trpěl přílišnou divadelností, a zajímavá kamera na tom má velký podíl. Odcházení není vynikající film, ale je to dobrý debut a zajímavá interpretace zajímavé hry. (3 a 1/2 *) (26.03.2011)

Ha! Vel! Obrovské překvapení.. po všech možných kritikách (dušujících se, že hodnotí film, ne politiku či Havla samotného) jsem na tento exprezidentův filmový debut šel s jistotou, že se bude jednat o absolutně absurdní hloupost. Vlastně jí možná i tento film je, ale zatraceně hodně mě to bavilo. :) Když pominu nefilmovost tohoto dílka (opravdu to vypadá spíš jako natočená inscenace původní hry - což si troufám tvrdit, přestože jsem ji neviděl), zůstává mi zábavná hříčka, která pravděpodobně svou drzostí rozohnila zmíněné recenzenty a kritiky. "DOST BYLO HAVLA!" :D (03.05.2011)

Nemám pocit, že snímek dokážu hodnotit. Odcházení vnímám jako divadelní hru Václava Havla pro Václava Havla a své nejbližší, ostatní snad ani nemohou vše rozklíčovat. Jde o epitaf, ve kterém se autor chce vyzpovídat, ale zároveň toho příliš konkrétního neříct, byť je za tou matoucí mlhou někdy obdivuhodně upřímný. Předpokládám, že můj zážitek by se mnohonásobně prohloubil, kdybych býval byl znalý detailů z prezidentova života. Takhle jsem mohl veskrze vnímat jen očividné a explicitní motivy, ztrácet se v alegorii a absurditě, ale především vstřebávat emoce. Vše objímá sebekritika vlastních chyb a (domnělé) malosti. Možná jde o zpověď, o omluvu, kdy se Havel potýká s pocitem, že se jeho vlastní ideály s postupem času zplošťují a mění v kýč a to nejen jeho vinou ale i vinou těch, kteří tyto ideály jen používají v promluvách, byť jim snad ani nejsou schopni porozumět a o to méně uvěřit.. Únava, bolest, absurdita bytí - přes dominanci těchto motivů ale nejde o poraženecké sebemrskačství. Vše sice prostupuje určitá apatie, v lepším případě ji lze ale vnímat jako smíření, ono lehce bolestné pousmání a vlastně nebývalou sílu, kdy člověk tak pokorný a vnímající chyby člověka (a sebe sama na prvním místě), i přes desítky let otupování, přešlapů a v objetí reality, dokáže říct "ano, jsme malí, chybující a mnohem méně honosní, než se snažíme předstírat velkými slovy a činy, ale pojďme dál a to pokud možno nejlépe, jak jen to dokážeme, byť ve světě, který je dost možná nad naše síly." (02.05.2014)