The Echo

Originál jsem neviděl ale tohle se mi líbilo dost. Nečekal jsem nic, a dostal jsem celkem dost. A navíc celej film je velký překvapení. Podle hodnocení jsem čekal obyčejnou duchařinu která mě nepřekvapí. Je sice pravdou že film mě nijak nevystrašil ale bavil mě celou dobu. Atmosféra rozpadlé budovy byla parádní a i celej příběh mě celkem bavil a konec byl poměrně překvapivý. Ale není to teda vůbec nic co tu ještě nebylo. Bradford je sympaťák a film jakž takž utáhl, což jsem po jeho výstupech v pár filmech moc nečekal. Ostatní postavy a i herci jsou dost v pozadí a nijak moc to nevadí. (27.04.2012)

Nechci to zakřiknout, ale už nějaký čas se mi zdá, že vlna amerických remaků asijských duchařin už je konečně za námi. The Echo je prozatím jedním z úplně posledních zástupců této vlny, které po deset let ubíjela většinu hororových fanoušků, a samozřejmě za moc nestojí. Příběh tisíckrát provařený, herecké výkony spíše ubohé, strach nikde. (30.07.2010)

Tady někdo ve velkym sledoval Dark Water.Horor jak přes kopírák, starej barák, děsivá holčička, ''divný'' sousedi a čím dál víc zoufalství propadající hlavní hrdina.Nebylo to špatný, občas to mělo slušnou atmošku a pár lekaček bylo na infarkt, je to vlastně trochu živější verze Dark Water, ale jinak je to takový typický klišé horor, který měl našlápnuto na mnohem větší strašení, navíc konec průhlednej a finiš pekelně nedotaženej a nezodpovězenej.Na jednu noc dobrý,59%. (14.09.2015)

"Asijských duchařin" jsem viděl asi tak ...dvě? Ale i tak je mi jasné, že tohle omílá všechna možná klišé a ty postupy už tu milionkrát byly. I tak za trojhvězdí, protože je to krítké a stylizované temné chodby tar=ho činžáku na mě působí. Až se zítra vzbudím, asi už si ani nebudu pamatovat, že jsem ten film viděl. (02.11.2009)

Stejně jako Nakata či Shimizu, i Laranas byl požádán, aby přetočil svůj Sigaw pro americké publikum. Originál ´sem zatím neviděl, čímž se aspoň vyhnu titěrnému srovnávání, ale na remakeu je jasně cítit inspirace a vykrádání japonských žánrovek. The Echo balancuje někde mezi Ringu a Ju-On a snadno by se utopilo v moři tuctových duchařin, nebýt poctivé (re)konstrukce tvořené poměrně invenčním přístupem. Narozdíl od svých předchůdců Echo buduje atmosféru pomocí zvukové skladby, půvabné práci s prostorem, jeho snímáním i svícením, a především live action postupy a in-camera efekty. Laranasova předchozí zkušenost s reklamnímy spoty a dokumenty tak nepřišla vniveč a oproti drtivé většine hollywoodských tvůrců ji dokázal koncipovat po svém. The Echo mě tak přesvědčilo, že ne všechny novodobé duchařiny stojí za starou belu a vzbudilo ve mě velké očekávání v režisérově připravovaném Patient X. (30.11.2009)