Dokonalý smysl

Vařila myšička kašičku na německým políčku. Jeden smysl, druhý smysl, třetí smysl, čtvrtý smysl... Dává to dohromady vůbec nějaký smysl? Vcelku ani ne, i když zaděláno je hezky. Někdo to ale zapomněl osolit, protože příběh zůstal jaksi bez chuti. Patrně z toho měla vylézt tragika, leč já osobně za přispění svých zatím dochovaných smyslů pozřel romantické sci-fi, což nepovažuji za šéfkuchařovu specialitu. (24.02.2012)

Tak ještě jednou a lépe. Začal bych shadwellovským vtipem. Jaký je rozdíl mezi emocí a nemocí? Odpověď: Písmeno "n". V případě filmu Perfect Sense se ale takový hloupý žertík skutečně nabízí, protože v souvislosti se záhadnou a nezjistitelnou (alespoň vědeckými způsoby) nákazou hrají (potlačované) city ústřední roli. Jestliže se pak přesuneme na pole anglického jazyka, v jehož rámci se nachází i samotný film, pak slovo "emotion" v sobě jednoznačně obsahuje jako základ slovo "motion", tedy "pohyb". A právě takové nemocné emoce tady uvádějí do pohybu žánrová schémata melodramatu a ozvláštňují jeho sledování. S tímto filmem je to trochu podobné jako např. s Černou labutí, která, pokud ji budeme sledovat jako art film s vysokými uměleckými ambicemi, se ukáže jako nabubřelý film plný otřepaných klišé, ale v případě, že se na ni budeme dívat jako na horor, ozvláštněný přepjatými motivy z baletního prostředí, jeví se jako velice inovativní žánrovka. Podobně tak Perfect Sense sice zklamává jako "výpověď o stavu světa", ze které bychom si měli odnést jedinečné vyjádření k apokalyptickým náladám společnosti, kterou sužují nediagnostikované, a spíše metafyzické než fyzické, choroby, ale právě jako ozvláštněné melodrama funguje velice dobře. V klasickém romantickém příběhu se totiž předpokládá, že postavy chovají určité city a hromadí v sobě emoce, které pak projevují (např. náklonností k druhému) a posouvají tak děj romance kupředu. Všichni určitě známe klasické schéma hollywoodského romkomu, které zaručeně funguje na diváka, který chce vidět v zásadě pořád to samé jen trochu jinak (s jinými herci atd.). Perfect Sense jako kdyby tuhle artificiálnost ustáleného romantického narativu sebeuvědoměle komentoval tím, že upozorňuje na nevyhnutelnost až schematičnost jednotlivých důležitých "uzlových bodů" příběhu, které tady nevyvěrají ze samotných hrdinů (ti jako kdyby sami od sebe nebyli schopni emoce vyjadřovat), ale musejí být na ně "uvaleny" celosvětovou emocionální nákazou. Jednoduše a stručně: funguje to a je to působivé. Redukovat tenhle film jen na nějaký derivát Nákazy (mapování epidemie), Melancholie (úpadek lidstva soustředěný do několika postav) nebo Turínského koně (postupné "zhasínání světa" odrážející se v diegezi filmu), je nesmysl, protože Perfect Sense v samém základě operuje se zcela odlišnými kódy a schématy. Chápu, že to někdo onálepkuje jako midcult, ale mě to především v závěru docela upřímně dojalo a budu ten film kdykoli obhajovat. (21.03.2012)

Vynikající mysteriózní film, ve kterém se na pozadí podivného konce světa houpou cecky Evy Green. Co je to láska, to názorně předvede ústřední dvojka nejednou, no ten další rozměr tomu háže námět sám o sobě, který dokáže nejen ihned zaujmout, ale ke konci je docela i nepříjemně děsivý. Díky snesitelné stopáži nelze ani moc nadávat na místy melancholickou filmařinu Davida Mackenzieho, takže i přes sentimentální pointu jsem čuměl s otevřenou hubou. Doporučuju a stydím se, že jsem Perfect Sense neviděl už dávno. 90% (27.01.2015)

Parádně depresivní záležitost a ač je stavěna na pozadí romantického příběhu, lásku rozhodně "přebila" beznaděj. Celý film je bravurně vystavěn ve stylu "tak jsme se dostali na klouzačku, která končí v parádní prdeli". Navíc je znát neamerický pohled a přístup, který je o dost uvěřitelnější a tím pádem i děsivější. A já si tak během psaní komentáře přemýšlím, jak bych se asi choval a zachoval já sám, jak bych se vyrovnal se všemi handicapy které by mě čekaly. Tfuj...raději nepřemýšlet. Za mě 80% (05.04.2013)

Originálny no nie až ta zaujímavý pokus prepojiť silný emocionálny vzťah medzi dvoma mladými ľuďmi do apokalyptického kontextu. Boli tu filmy, kde sila lásky bojovala proti ničivému osudu či iným katastrofickým okolnostiam ( Jack a Rose na Titanicu napr. a mnohé iné...). Nepamätám si však film, kde popri rozvíjajúcej sa katastrofe a milostnom vzťahu by boli pozasúvané dlhé sekvencie obrázkov, ktoré mapujú kľúčové problémy tohto sveta a zároveň tým objasňujú to, čo si divák s priemernou diváckou zručnosťou vie vyvodiť aj sám. V tom je film určite originálny, neplatí, že aj zaujímavý. Obrazové vsuvky v priebehu rozvíjajúceho sa príbehu boli jednoducho navyše. A s tými filozofickými sa režisér mohol lepšie pohrať, pretože spôsob aký zvolil mi prišiel režisérsky lacný a nevkusný. David Mackenzie prejavil určite osobitý pohľad na zánik ľudstva, využil prácu s temnom, nepotreboval na to ani špeciálne efektné zábery, ktoré by podtrhli katastrofický efekt. Popracoval so sivou,čiernou, najoptimisticky pôsobiacou farbou bola biela. Spomeniem aj tie momenty, ktoré sa nevydarili (pri strate zmyslov), kde som sa miesto pochmúrenia skôr bavila ako na groteske. (02.02.2012)