Suspiria

Připoutejte se, děcka, přichází čas osobního růstu. Jsem fanatickým fanouškem Argentovy Suspirie, takže mi trvalo bratru rok až dva od té chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že se tento nový projekt připravuje, než jsem si vůbec byla ochotna připustit, že by se té látky mohl chopit někdo další a interpretovat ji po svém. Mezitím Luca stihl film dokončit a já ho vidět, a tak se mi po prvním setkání výsledek samozřejmě extrémně nelíbil. (Ačkoliv jsem byla přirozeně zamilovaná do Tildy a do každého gesta, co ve své roli předvedla. To kousnutí do kuřecího křidýlka. Zároveň vypadá tak moc jako Pina Bausch, jediná skutečná tanečnice, o které něco vím, že jsem ochotná věřit, že ji po čas natáčení posedl její duch.) A další rok a půl trvalo, než jsem si ve vztahu k Suspirii uvědomila to, co by u každého jiného filmu byla moje první přirozená myšlenka: že smyslem "remaku" není udělat to samé, protože to ani nejde. A když mi to konečně došlo, tak jsem byla osvobozena od porovnávání s duchem původního filmu a ohodnotit film v uvozovkách nezaujatě. A s otevřenou myslí mi to skutečně připadá jako velmi zajímavá variace na původní příběh. Myslím si ale, že nová Suspirie počítá s tím , že její divák zná tu původní, protože aby člověk chápal, co se tam děje, tak zároveň musí vědět, co bylo změněno co je to prvotní podhoubí. A to je nejspíš mírná chyba, protože film je velmi jiný, ale bohužel není úplně samostatný. Stejně tak Luca (říkám mu Luca, neboť Guadagnino je pro mne moc dlouhé na zapamatování a po Call Me By Your Name k němu mám takový jakýsi familierní vztah) pořád ještě není natolik hotový a schopný režisér, aby vše, co chce říci, řekl s takovou suverenitou, aby si to v mých očích ospravedlnil. Susiino náboženské rodinné pozadí není do filmu zakomponováno natolik zručně, abych měla pocit, že je vše na svém místě. Zdlouhavé scény bloumání doktora Klemperera depresivním Berlínem a jeho svačením v zasněžené zahradě jsou sice zpětně ospravedlněny odhalením jejich významu, ale ve chvíli, kdy se na ně divák dívá, se spíš nudí, není uhranut, a to je také zřejmá chyba. A to mě přivádí k největšímu problému, který s filmem mám teď, v minulosti, a jakkoliv jsou mé názory proměnlivé, tak v tomto případě nejspíš už i navždy, a to je rozhodně Dakota Johnson v hlavní roli. Nejenže je to špatná herečka, ale zároveň je při tréninkových scénách nemotorná a měkká (píšu sedíc rozkydlá ve svém pohodlném prosezeném křesle) a během klíčového vystoupení očividně nahrazená pevnou a opravdovou tanečnicí. Teoreticky, teoreticky by se dalo polemizovat o tom, že tak hloupě a tupě má její postava během filmu působit naschvál. Nicméně vzhledem k tomu, že ani v poslední kapitole se tón jejího hlasu a vyznění jejího vystupování nijak nepromění a charismatem zůstává nedotčena, a že i ve všech ostatních filmech, kde jsem ji viděla, byla příšerná a hlavně zcela nepřesvědčivá, tak si myslím, že škatulka "umělecká volba" její výkon nezachrání. Jinak ta finální kapitola je kapitolou sama pro sebe, hehe, a občasná vzpomínka na ni v kombinaci s občasným poslechem soundtracku mě vlastně přesvědčila, abych filmu dala druhou šanci. K Radiohead mám sice vztah na škále "hm, nuda" až po upřímnou nenávist (Creep, Jesus H. Christ, existuje nějaká urážlivěji slavná písnička?!) a i vůči soundtracku jsem tudíž byla předem zaujatá, nicméně čarodějnické inferno doprovázené subtilní skladbou Unmade mi přišlo dostatečně hypnotizující, aby si mě získalo na svou stranu a abych si kvůli němu klidně srdce z hrudi vyrvala. Kéž by ale prostě hlavní roli hrál někdo jiný, kdokoliv jiný, ale ne úplně kdokoliv, třeba Alicia Vikander, to je vyučená baletka a má v sobě přesvědčivou slepici i démonku. (22.12.2020) (méně) (více)