Melancholie

Jsem si naprosto vědom toho, že nejsem hoden sledovat podobný umělecký skvost, ale přesto jsem se, s naivitou sobě vlastní, do sledování zvídavě vrhl. Musím uznat, že ačkoli by se děj tohoto snímku dal nacpat do tříminutového kraťasu, tak jsem se vyloženě nenudil. Avšak ze zásady odmítám ztrácet čas dumáním o vyšších smyslech čehokoli, takže poníženě přiznávám svou chybu a své chutě po filmových orgiích se příště pokusím otupit nějakými vhodnými medikamenty. (13.06.2012)

Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě. (25.05.2011)

První polovina na svatební hostině byla téměř fascinující, herecky výborná psychologická sonda. Atmosféra se dala v některých okamžicích krájet a hodně to přípomínalo tu starou dobrou severskou kinematografii, akorát s hollywoodskými herci. Škoda, že druhá polovina už vyznívá malinko do ztracena. Po psychologické stránce Trier stále neselhává, ale tempo filmu se začíná čím dál více rozmělňovat a divákovi pomalu ale jistě začíná docházet, že to vlastně celé vede "odnikud nikam". Kdo má ale rád Triera a výborně napsané postavy, určitě nebude zklamán. Navíc, když se jedná o Trierův vizuálně nejnápaditější film. (31.10.2011)

Uměleckej film od nějakýho feťáka z Kodaně ve mně sice vzbuzoval velkou nedůvěru, ale nakonec to zase až tak úplně tragický nebylo. První část ze svatební hostiny je teda úplně o hovně. Pobavily mě akorát cynický poznámky tý matky. Druhá část sice nejdřív taky vypadá, že bude úplně o hovně, ale pomalu začne přicházet jakási zneklidňující atmosféra a začne se tam odehrávat dokonce něco zajímavýho. A konec se mi opravdu líbil. Bohužel to z těch více než 2 hodin bylo jenom tak posledních 30 minut. Někdo si na filmu najde asi víc než já, ale pro mě je první půlka ztráta času. Druhá půlka to zachránila, ale pokud to zprůměruju, tak jako celek je film tak na 2 hvězdy. Jinak kameraman asi někde ztratil stativ a musel pak chudák celou dobu držet těžkou kameru v ruce, což mu dělalo evidentně problémy. (13.02.2020)

Takhle má vypadat konec světa. Visuální a prožitková extáze! Nejsilnější film za hodně dlouhou dobu. // V Pardubicích přišlo na premiéru sedm lidí a tři z nich omylem, promítač rozsvítil sekundu po posledním záběru a utnul titulky. Ach jo. I tak to zanechalo enormní dojem. Keifer Sutherland skvělý! /// Viděno podruhé, výjimečný film!!!! (03.06.2011)