Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrají:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (více)Obsahy(1)
Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (1 200)
Přenesení pocitů z útrpného čekání na neodvratné (tragický konec svatby i světa) v Melancholii funguje na výbornou, stejně tak destrukce zažitých hodnot a v neposlední řadě také demytizace muže jako opory a jistoty. V druhé kapitole brilantní. Přesto ne tak elegantní a bezchybně funkční, jak bych si přál. První kapitola je sice logickým podhoubím pro psychologické kotrmelce v kapitole druhé, navzdory veškeré snaze o autenticitu z ní ale až příliš číší konstrukt (který je sice v kontextu následujícího dění pochopitelný, přesto ale vytrhává). Vesmírné šarády jsou ovšem neuvěřitelné, a závěrečná tlaková vlna diváka skutečně zamáčkne do sedačky. Drtivý emoční dopad se ale nedostavil, ačkoliv by hrozně moc rád... Kirsten se zde sice snaží, ale Charlotte Gainsbourg ji přehrává snad v každé společné scéně.. ()
Toto ide úplne mimo mňa, ale má to niečo do seba vďaka zvláštne "mystickej" atmosfére, výprave a mega-kurióznemu kastingu. Kto si to pozrie len kvôli údajnej "erotickej napnutosti", bude sklamaný, nakoľko tu v podstate nič nie je. Lars von Trier sa pokúšal diváka šokovať odhalenými prsiami Kirsten Dunst? Lars von trier?! Prsiami?!?!?! A nejaké interpretácie o počte golfových jamiek či čo, to ide absolútne mimo mňa, to je na hlavu. ()
Heil Trier! Neexistující hranice mezi melancholií a depresí, novodobý filmový romantismus za doprovodu Wagnera, skvostný výkon dam Dunst & Gainsbourg a estetický zánik světa, který přijme v klidu jen ten, kdo opravdu zná Melancholii - bolest "příčetných" je však o to ukrutnější.. Stravitelnější sousto, než-li Antikrist, na jazyku jednu chvíli krutě sladké, druhou nádherně hořké a po polknutí s dlouho přetrvávající chutí osobité filmařiny. Myslím si, že každý z nás by si v rámci "ujasnění priorit" zasloužil jeden tanec smrti s průletem planety a někteří (věřím, že minorita) i přímý zásah.. Když si tak tady pročítám některé krkolomné konstrukce, nedá mi to a musím přispět i se svojí troškou do mlýna. Symbol osmnácti jamek zde byl detašovaným dešifrovacím oddělením csfd rozklíčován jako iniciály Adolfa Hitlera (1 a 8 - pořadí písmen v abecedě, tedy žádná novinka nejen pro pravicové extrémisty), ovšem význam jamky číslo 19 zůstává zahalen tajemstvím. Pro mě ovšem ne! Jedná se o stejným klíčem získané iniciály AI, což jak dobře víme značí "Artificial Intelligence". Pořád nechápete? Zkrátka to nebyla planeta, ale řízená střela s umělou inteligencí, kterou vyslala Mezigalaktická golfová asociace směrem k K.Dunst, protože pomočila green a při souloži obtiskla obě půlky reklamního asistenta do bunkeru. Zívačka, Larsi! Zkus příště něco sofistikovanějšího.. ()
Ale jo, vpodstatě jsem byla na konci i potěšena, že jsem se dívala, ale pode mnou se země neotřásla. Jako hlavní z průserů vidím to, že mně srdce nekrvácelo z hudby, kterou Lars vybral. Víc napíšu až jestli se rozhodnu, že se chci k filmu vracet. - A vrátila jsem se. A strašně moc mě dojalo všechno, co se týkalo lahve s fazolemi. Kdybych byla herečka, chtěla bych hrát v takových filmech. -"But where would Leo grow up?" ()
Galerie (48)
Zajímavosti (23)
- Jméno hlavní hrdinky Justine bylo inspirováno obsahem novely Markýze de Sade „Justýna aneb prokletí ctnosti“. (lehkoživka)
- Jeden z odkazovaných obrazů v prologu je i dílo „Lovci ve sněhu“ z roku 1565 od Pietera Brueghela. Tento obraz je nápadně obsažen i v Tarkovského snímku Solaris (1972). Lars von Trier opakovaně zmínil, že Tarkovského obdivuje, a věnoval mu i svůj předchozí film Antikrist (2009). (JayZak)
- Záběr, kdy je Justine (Kirsten Dunst) ve svatebních šatech s kyticí unášena proudem, je inspirován obrazem "Ophelia" britského malíře Johna Everetta Millaise. (SaNcHeZ_cz)
Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. () (méně) (více)