Musíme si promluvit o Kevinovi

Zjednodušeně řečeno je to film o hodně divném dítěti a jeho problémových vztazích v rodině. Nic víc. Samozřejmě je to zabaleno do více filmového obalu - rodinného dramatu, ukázky finální tragédie a následného sociálního odloučení. Bohužel mě ale film vůbec nevtáhl a ačkoliv jsem si sice říkal “co s tím harantem sakra je”, tak jsem se do filmu hlouběji nedostal. Pro určitou skupinu diváků nejspíš větší zážitek, ale tady šel film mimo mě. (21.11.2020)

Mé hodnocení výrazně komplikuje skutečnost, že film je adaptací předlohy, s níž nejsem obeznámen. Nezbývá tak než se jen domýšlet, k jakým posunům oproti románu zde asi došlo. FIlm jsem měl dlouho v hlavě vágně zaškatulkován jako komedii, protože mi jeho titul strašně asociuje mou oblíbenou scénu ze Sám doma, kde vystresovaná matka dojde v letadle k uvědomění, že zapomněli na Kevina. Tenhle Kevin je ale úplně jiná káva - a s komedií nemá nic společného, naopak mě až zaskočilo, jak temný a depresivní film to je. Rád bych napsal, že mě emočně minul, ale není to tak úplně pravda - filmu se rozhodně podařilo vyvolat ve mně neuvěřitelně silnou averzi k titulní postavě - jaké odporné monstrum, jaký nesnesitelný fracek, jaký kardinální omyl přírody a koncentrace nepochopitelné zlovolnosti! Mladičký Ezra Miller je v roli Kevina naprosto démonický a jeho postavu jsem z hloubi duše nenáviděl. O to víc mě štve, že film po mém soudu jeho děsivý čin nijak nevysvětluje - resp. že ho možná ukazuje tak, že žádný smysl mít nemusí, a o to víc je frustrující. Když jsem se každopádně dozvěděl, o čem ten film skutečně je, v duchu jsem tiše zajásal, protože mi přišlo výborné natočit film z druhé strany - ukázat, co prožívá rodič dítěte, které má na svědomí několik lidských životů. To se podle mě filmu podařilo ukázat velice pěkně, a Tilda Swinton je v roli Kevinovy nešťastné matky herecky zcela excelentní. Jiná věc je, že kromě prudkého odporu k titulní postavě Kevina ve mně film nic moc jiného nevyvolal - děj mě moc nebavil, ty věčné retrospektivní prostřihy mě stále znejisťovaly ohledně toho, zda zrovna sleduji současnost nebo minulost, a celé mi to přišlo jako taková divácky celkem nepříjemná záležitost, která je ve své bezútěšnosti dost depresivní a zneklidňující. Samotný závěr mě pak vyloženě rozladil - myslím, že přivádět na svět takovéto filmy hraničí s čistým sadismem na divácích, kterým to nic moc nedá - není tady žádný závan optimismu, žádná naděje, katarze, nezapomenutelný příběh nebo cokoli takového - je tu jen jeden nepravděpodobný příběh o kuriózní mateřské lásce, z níž je člověku v duši jen truchlivo. Za sebe tedy říkám, že podruhé bych se tomuto filmu ochotně vyhnul. (19.09.2015)

Na Tildu s očima mimozemšťana jsem vždy trpěla, už od mé oblíbené "Pláže" - a znovu nezklamala, nenapadá mě žádná z hereček, jež by zvládla lépe tuto těžce zkoušenou matku. A nebyla sama, kdo hrál, až mrazilo, potkat Ezru Millera, instinktivně uskočím, stejně tak výborná (ve smyslu napřesdržku) byla obě jeho mladší vydání. Co se týká snímku samotného, mám neodbytný pocit nevyřčených základních kamenů, na kterých se začal stavět Kevinův charakter, vysílám na desítky "proč" a vrací se mi většinou jen vlastní ozvěna. Byla počátkem nenávisti (a zároveň i zvláštně zvrácené lásky) k matce její poporodní deprese, nebo už odmítání dítěte v zárodečné fázi z důvodu ukončení kariéry? Což takhle "škoda každé rány, která padne vedle"? Každopádně by "sedly", přinejmenším v případech naschválů provázených číhavými pohledy, u výsměchů pod křídly otcovy ochrany, při ďábelských proměnách vedoucích k ještě větší nadvládě podělanýho zmetka nad celou rodinou. Možná už bylo vše rozhodnuto geny či psychickou poruchou, stejně si však dovolím tvrdit, že důslednost a jednotnost rodičů by mohla zmírnit i za posledně jmenovaných podmínek otřesné následky Kevinových děsivých činů. Koho zlatíčko Kevin neodradí od rodičovství, měl by si pamatovat alespoň některé varovné signály patologického chování a v zájmu přežití včas kontaktovat jeden z dětských výchovných ústavů - postaru polepšovnu, dítko pak plynule přejde do nápravného zařízení za mnohem méně závažnou činnost, takže má šanci skončit jako slušný člověk mnohem vyšší, než v kruhu milující rodiny. (21.04.2012)

rodinný "psychothriller" vzbudil veľké očakávania, no nedokázal ich v plnej miere naplniť. určite zaujme herecký výkon tildy swinton a chlapca, ktorý hral Kevine ako malého, určite zaujme soundtrack a práca s ním a určite aj samotný námet - ktorý bol nielen štúdiou (v posledných rokoch bohužiaľ častého) fenoménu, tentoraz nazeraného z iného pohľadu - z pohľadu rodiča, ale tiež možnou hypotézou o tom, ako by mohol vzniknúť "antikrist" resp. ako by vyzeral "človek bez lásky" (ak sa z jeho života "úplne" vylúči láska, materinský cit, rodinné teplo a od momentu vzniku je odsúdený na to, aby nebol šťastný); záverečný dialóg medzi matkou a synom tiež môže naznačovať, že šlo aj patologickú deformovanú víziu dospievania a toho, ako môže vyvrcholiť boj matka verzus dieťa v problémovom období vývinu osobnosti - v adolescencii. film však okrem prvej tretiny, kedy diváka vťahuje, poskytuje solídnu atmosféru a rozbitým mozaikovým sujetom dávkuje informácie veľmi účinne skĺzne len do čoraz väčšej diváckosti a "ľúbivosti" s tým, že po obsahovej stránke nemá čo ponúknuť a je jednoducho povedané stále o tom istom, omieľa sa dookola iba to jedno a v istom momente je už každý ďalší vývoj udalostí a sled scén, informácií a "čriepkov" príbehu očakávaný a dopredu jasný; v závere navyše ramseyová skĺzne až do popisnosti a "ukazuje" veci, ktoré by vôbec nemusela, keby (zrejme) nechcela ohúriť, šokovať a polopatisticky uistiť amerického diváka; (30.03.2012)

Matka a syn. Jsou jako dva trosečníci, na ostrově, plném nedůvěry a vzájemného odcizení. Jako dva boxeři v ringu. Navzájem si vyměňují tvrdé údery. Cesta, která může skončit velmi tragicky. Stačí se podívat, kolem nás, stává se to dost často, hlavně poslední dobou. A pak už je úplně zbytečná otázka: Kevine, proč? (11.09.2014)