Tady to musí být

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)

To byla teda jízda! Seana už jsem viděl ve spoustě filmů, ale tahle jeho nová role mě celkem vyrazila dech a asi tak 40 minut jsem si na něho musel zvykat, ale jinak jako již tradičně skvělý výkon. Co mě možná mrzelo, že Frances nedostala trošku více hereckého prostoru, v roli jeho filmové manželky. Jinak je This Must Be the Place hodně silná čtyřka, se skvělou kamerou, záběry americké přírody a je ani ne tak o hledání nacistického zločince, ale spíše o nalezení sama sebe a uspořádání si vlastního života. (27.01.2015)

Gotická Amelie z Montmartru. Sean Penn síce vyzerá fenomenálne, ale doteraz som sa nerozhodol, či jeho herecký výkon bol skvelý alebo otrasný. Cheyenne je vizuálne jednoznačne inšpirovaný Robertom Smithom no jeho čudné pohyby a reč sú niekde medzi Michaelom Jacksonom a sfetovaným Stevom Strangeom. Napriek tomu, že ide o originálnu (a vzhľadom na nazi tému) relatívne zábavnú road movie, oveľa zaujímavejšia je prvá časť v Anglicku, ktorá je o Cheyennovi, kým zvyšok je o jeho konflikte so svetom. A zďaleka najlepšou scénou je dialóg s Davidom Byrneom. (31.07.2018)

"There are many ways of dying, the worst of them is to continue living.." Fenomenální Penn v nejbizarnější roli za poslední dobu. Znamenitá, s citem podávaná zvuková složka, se prolíná s ironickým humorem a sem tam i nějakým tím "životním moudrem". This Must Be the Place je zkrátka výborná roadmovie, která by Vám určitě neměla uniknout - 90%. (04.04.2012)

"Home - is where I want to be / But I guess I'm already there". Tuhle naivní melodii zpívali kdysi Talking Heads, a je příjemné opět vidět a slyšet stárnoucího Davida Byrna... A o tom je také tenhle film zarámovaný do road movie hledačského příběhu, ve kterém hrdina najde kromě jiného i sama sebe. To, co původně hledal (a našel) není podstatné, ten příběh mohl být úplně jiný - a možná bych i jinému příběhu dal přednost... To, co rozhodně nemohlo být jiné, je scénáristický, a především režijní přístup Paola Sorrentina, který ve filmu, ke kterému jsem přistupoval s rozpaky a obavami, sladil všechny šťávy do postmoderního elixíru (snad toho, který po celou dobu popíjel hlavní hrdina), který prozrazuje nejen zkušeného barmana, ale také největšího režiséra poslední doby. (17.02.2016)