Máme papeže!

To bych si tedy nemyslel, že film, jehož hrdiny jsou staří kardinálové v čele s nově zvoleným papežem, bude takhle zábavný. Velké překvapení z Itálie, nejednou jsem se zasmál, ani chvíli jsem se nenudil a závěr vyloženě potěšil. Méně precizní než Králova řeč, ale sympaticky odvážnější a progresivnější. Palec nahoru. (02.12.2011)

, no sláva nazdar výletu! Nový Torqemáda má sice alsheimera a skoro si slintá po sutaně, ale žehnat slaboduchým ještě nezapomněl, takže nic neobvyklého. Hlavně, že samozvaná junta Rudých Klérů zase zapojila přímou linku k Řediteli, milióny vymletých marionet má zase svého vodiče, kotel kudlanek na náměstí Svatého Petra se může posrat štěstím, že už se netopí petláhvema a Moretti evidentně dostal z Vatikánu grant, aby z mocichtivých, intrikánských a manipulativních zmrdů udělal partičku roztomilých, hodných, lidkých dědečků, kteří jsou pouze schopni senilně nakrmit nigerijského patriarchu pikovým králem při ferblu a rozkošně prosmečovat polsko - rakouský blok na síti! A stačí jen vhodný text distributora, že jde o "satiru" a tři čtvrtiny místních mentálů plesají blahem, unisono bučí a Radek99 jako jediný opět chápe onu bezbřehou hloubku této čarokrásné, demagogické a tendenční nudy. Já jednou viděl na Animal planet dokument o tuleních. Když jednoho z nich rdousil lední medvěd, hrozně mi to připomělo Othella. Škoda, že to tu nemá profílek, hrozně rád bych se tam totiž fundovaně rozhovořil o zásadním vlivu severské fauny na Šejxpírovu tvorbu. (23.04.2012)

Poslední pokušení Krista v postmoderním nátěru 21. století. Paralel se Scorseseho legendárním filmem je dost, přesto se film Nanni Morettiho liší v jedné zásadní věci, totiž v kvalitě mimiker - zatímco Martin Scorsese točil svou filmovou adaptaci kontroverzní knihy apriori jako vážné drama, Habemus Papam je dovedně maskováno coby odlehčená komedie a dokonce až fraška (tolik typická pro tvorbu levicových italských umělců), v níž kardinálové při konkláve hrají volejbal a papež nutně potřebuje sezení s psychoanalytikem - jak už to ve fraškách bývá, paradoxně právě bezvěrcem. Smysl celého snímku je ale někde docela jinde. Dlouho jsem si coby divák nebyl jist, zda je film určený především pro věřící, speciálně katolíky, dostatečně sdělný i pro člověka pochybujícího či nevěřícího. Ale s postupujícím dějem (a především pak při katarzi nečekaného finále) jsem pochopil, že Habemus Papam je především pro takového diváka, neboť pochybující papež je právě jím samým. Tedy mnou. A jestliže se právě režisér filmu obsadí do role ateistického intelektuála vzývajícího jako nejvyšší božstvo Freuda, přičemž jeho milovaná manželka, psychoanalytička!, žije již delší dobu ve svazku s jiným mužem, je stejně nešťastnou figurou jako dotyčný papež. Lidé sice hodnotí tento snímek vysoko, ale přesto často jeho podstatu vůbec nechápou, zmátly je ony dokonalé mimikry. Píší něco o tom, že ,,papežové mají své dny" nebo podobné bláboly a zjevně jim nedochází, že ten film je v podstatě těžce depresivní... Máme papeže, to ano. Bůh je ale mrtvý, Freud taky... PS: Neuvěřitelné vizionářství tvůrců tohoto filmu asi nejlépe vyplyne rastrem roku 2013, když na svůj pontifikát abdikoval Benedikt XVI., první papež za posledních tisíc let, který odstoupil dříve než umřel, tedy analogicky se Scorseseho Ježíšem Kristem předčasně slezl ze svého kříže... (15.04.2012)

„Jsem herec“ Také papežové mají své dny. Moretti odolal pokušení pojmout nakouknutí do zákulisí nejmocnější instituce dneška jako frašku, které není nic svaté a raději rozehrál úsměvnou skupinovou terapii bez jednoznačných vítězů a poražených (největší rozdíl oproti v obrysech podobné Králově řeči). Film se ubírá vpřed rychlostí papamobilu, ponechávaje dostatek času a prostoru pro drobnokresbu muže s rodičovským deficitem a problémem přijmout svou novou roli. Ve vší vážností natočené a odehrané drama jednoho muže (žádné vtípky založené na konfrontaci Jeho svatosti se světem bezvěrců) je prokládáno satirickými šťouchanci do fungování zapouzdřeného mikrosvěta továrny na víru. Moretti neříká „takhle ano, takhle ne“, nestraní ani svému psychoanalytikovi, jenom otázky tradičně zodpovídané s neochvějnou jistotou podrobuje pohledu člověka pochybujícího (nikoli rovnou člověka skeptického). Jistý není Bůh ani Freud, pomoz si, jak umíš. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Renesco, noriaki (29.03.2012)

Prvních 15 minut lehká nedůvěra, co že má tenhle laskavý ponor do života konkláve být zač, pak desítky minut skvělé zábavy a nakonec facka v podobě zcela brilantního závěru. Nejlepší na Habemus Papam je Morettiho sebereflexe a kočkování s diváckými očekáváními - film vytváří celou řadu banálních situací, které svádějí ke klišé, Moretti se jim však vždy v pravou chvíli vyhne a zatočí nečekaným směrem. Závěr je v tomto řetězu zklamaných očekávání vrcholem a jasně napovídá, že Habemus Papam není hřejivou komedií, ale filmem sžíravým a skeptickým. Vypadá to, že už nás nezachrání ani Bůh ani Freud. Slovy Egona Bondyho: všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli. (06.07.2011)