K zázraku

V programu kina stálo: “See it if you liked Melancholia (2011), The Master (2012).” První jmenované jsem si zamilovala, druhé jsem protrpěla, tudíž mi bylo jasné, že očekávat můžu naprosto cokoliv. To, co jsem viděla, bylo nicméně děsivější než jakékoliv mé představy. Dvě hodiny bez dialogů a téměř i bez jakékoliv doprovodné hudby, kde se střídají scény typu “ona se dívá na něj, ale on ji nevidí,” “ona se dívá na něj a on uhne pohledem,” “ruka natažená proti slunci,” “ona se prochází po poli,” na mě zkrátka byly trochu moc. Zvlášť když se celý voiceover smrskl na jednu patetickou větu za dvě minuty a nejvýraznějším audio aspektem celého snímku se tak stala chůze hrdinů. Několik na sobě nezávislých skupinek z kina uteklo a sama jsem k nim neměla daleko, tajně jsem ale doufala, že když to vydržím do konce, nabídne se mi odměny v podobě nějakého geniálního rozuzlení. Naivní představa. (04.03.2013)

Tomu, kdo svůj talent pohřbí pod zemí, On pomoci nedokáže. Terrence Malick se s vírou v Boha netají, načež - ponoukán nevyzpytatelnou silou - znovu netočí ryzí "film", nýbrž další nadpozemské obrázky pro divákovu osvícenou duši. K umění, prezentovanému v podobně neotřesitelné formě, si nicméně dokáže najít cestu pouze hrstka smrtelníků, která jej však o to snadněji (a uváženěji) ocení. Zbytek bude To the WONDER nenávidět. Může takto vypadat romance pro 22. století, je "K zázraku" nadčasové drama? To říci nedokáži. Na každý pád je to ovšem moderním, uvědomělým způsobem zfilmovaná Bible, protkaná jemnými žilkami povznášející symfonie. Tento snímek si nezaslouží hádky nad poloprázdnými korbely piva: buď to tam vidíte a cítíte to, nebo můžete jen nesmyslně kroutit hlavou - v obou případech jsou potom veškerá další slova zbytečná. (15.06.2013)

Oficiální text distributora to bere poněkud zhurta. Film, v němž zazní s bídou deset vět přímé řeči. Děj posouvají citace myšlenek -to hodně málo- ale zato pocitů. Tančící Olga Kurylenko na možných i nemožných místech. Krásná Francie, příšerná Amerika. A vynikající Javier Bardem, kvůli kterému jsem si tohle pustila. Skvělá kamera i hudba. Když to shrnu -malý film o věcech velkých, nebo také velký film o věcech malých. Každopádně může bolet u srdce. (22.11.2013)

Terrence Malick se nás opět snaží přesvědčit, že je filmovým básníkem a že jeho pomalé záběry jsou umění a nikoli dokumentární film o francouzských a jiných památkách. Co se musí uznat, to je skutečnost, že Malick pochopil jednu věc: Čím méně bude Ben Affleck mluvit, tím lépe bude hrát. Já pro Malickovu poetiku úplně smysl nemám, a i když mu budou mnozí vděční za vysvlečení Rachel McAdams, já končím u toho, že je film pouze montáží dlouhých záběrů, které chtějí evokovat, že se pod nimi skrývá srdcervoucí příběh. (21.11.2013)

Dvě hodiny záběrů na chodící lidi (po poli, po domě, po staveništi, po supermarketu), a do toho sem tam nějaký prázdný žvást. What is this love that loves us. K nepřežití. Malick opět odhaluje svoje nitro, ve kterém se to hemží kýčovitými obrázky a jen-na-první-pohled hlubokými větičkami, které by byl schopný sestavit i dobře nastavený robotický generátor, a já se opět přesvědčuji, že s jeho nitrem nemám a nechci mít nic společného. Pro mne to balancuje na hranici mezi nechtěnou směšností a otravnou nesnesitelností. Nevím, možná jsem přízemní buran, ale lajkování téhle prázdnoty mi přijde jako nabubřelá póza. Možná za pár let ... ale spíš asi ne. (17.04.2013)