K zázraku

Někde na půl cesty ke geniálnímu Stomu života. To the Wonder je zřejmě už jen zbylý podklad, který se nevešel do jeho předešlých filmů. Obsahově prázdný a bez jakýchkoliv větších emocí. Ale... Lubezki je naprostý mistr svého oboru a hudba je taky krásná. Až dám reprízu, uvidím, jestli jednu dvě hvězdy přidám, nebo uberu. Prozatím je to čistý průměr. (16.04.2013)

V programu kina stálo: “See it if you liked Melancholia (2011), The Master (2012).” První jmenované jsem si zamilovala, druhé jsem protrpěla, tudíž mi bylo jasné, že očekávat můžu naprosto cokoliv. To, co jsem viděla, bylo nicméně děsivější než jakékoliv mé představy. Dvě hodiny bez dialogů a téměř i bez jakékoliv doprovodné hudby, kde se střídají scény typu “ona se dívá na něj, ale on ji nevidí,” “ona se dívá na něj a on uhne pohledem,” “ruka natažená proti slunci,” “ona se prochází po poli,” na mě zkrátka byly trochu moc. Zvlášť když se celý voiceover smrskl na jednu patetickou větu za dvě minuty a nejvýraznějším audio aspektem celého snímku se tak stala chůze hrdinů. Několik na sobě nezávislých skupinek z kina uteklo a sama jsem k nim neměla daleko, tajně jsem ale doufala, že když to vydržím do konce, nabídne se mi odměny v podobě nějakého geniálního rozuzlení. Naivní představa. (04.03.2013)

Terrence Malick to dokázal! Natočil nejnudnější film vůbec a to i v těžké konkurenci Paranormálních aktivit. Přesto, že jsem měl při sledování hodně času vymýšlet jedovaté sliny pro tenhle komentář, až teď jsem s hrůzou zjistil, že už to za mě slovo od slova přesně vystihl J*A*S*M. Do filmu jsem šel s tím, že trvá hodinu a půl. O to větší pak byl můj šok, když jsem zjistil, že náš duševně rozháraný, duchovně nenaplněný a frustrovaný - režisér a scénárista v jedné osobě, natáhl tohle pofidérní dílko do dvou hodin! A to prosím s absencí děje, dialogů a zajímavých postav. Obzvláště herecké prkno Affleck stojí za pozornost. Jeho pokusy o zamilované výrazy v obličeji u mě způsobovaly záchvaty smíchu (což je vzhledem k neuvěřitelné letargii, kterou ve mě film vyvolal, nakonec docela úspěch) a svojí topornou chůzí by mohl na plátně nudit za vlast. Doporučoval bych mu brát herecké hodiny od někoho na place. Navrhuju třeba jednoho s těch bizonů v ohradě. Voiceover je tady naprosto mimo, nějak většinou času nesouvisí se scénou, občas ani s filmem a leckdy ani se zdravým lidským rozumem. Měl jsem kdesi v hloubi duše vůli podívat se na Strom života, ale mám strach. Mám strach, že každá minuta bude zase dlouhá jako hodina. Že mě po dvaceti minutách začne zase bolet hlava a že možná to na mě bude mít trvalé následky. V plánu byla jedna hvězdička za hudbu nebo Bardema, protože ho mám rád, ale je mi líto jinak to nejde. PS: Hlasuji pro přidání alternativního názvu "Verbalův infarkt". (26.06.2013)

Malick natočil vlastně téměř totožný film jako předchozí Strom života, s tím rozdílem, že v To the Wonder chybí skvělá scéna stvoření. Jinak pouze sled náladových obrázků doprovázený nejkýčovitějšími proklamacemi o lásce a Bohu. Kdyby to fungovalo, nebudu mít nic proti - vysoce umělecké filmy s vyprázdněnou narací a minimem dialogů mám moc rád. Musím v nich ale doslova cítit ten jedinečný autorský vklad a dokonalou promyšlenost. V souvislosti s Malickem se sice mluví o "intuitivní filmařině", ovšem tento argument z podstaty věci nemůžu brát jako relevantní (to by byl potom intuitivní filmař každý špatný filmař, čímž neříkám že Malick jím je). Kdyby se 3/4 jakýchkoliv náhodně vybraných scén a záběrů vystřihly a byly nahrazeny opět náhodně vybranými, například vystřiženými v postprodukci a byly opět zcela bez souvislosti pospojovány, byl by to opět ten samý film. Takhle jsem se pořád nemohl zbavit přesvědčení, že Lubezki si hraje s kamerou, Affleck a Kurylenko kolem sebe poskakují a do toho slyšíme variace slovních spojení "shall love" a "searching Krist" společně s hromadou klasické hudby. Kde je režisér? Searching director. Navíc mě doslova vytáčela neupřímnost filmu - 80% záběrů bylo natočených v podvečerním čase jenom proto, aby bylo slunce v rovině s kamerou a dělalo do ní hezké obrazové efekty. Skutečnost nikde. Tohle pro mě není umění, milý Terrenci. (18.07.2013)

Musíme Malickovi přiznat, že vším tím prochází jakási nedefinovatelná Přítomnost. A tato Přítomnost, z níž, ať se nám to líbí nebo ne, neustále vyzařuje Láska, jen trpělivě čeká, až se k ní člověk obrátí. Třeba se pletu, ale mám pocit, že tohle chce Malick říct. A jeho hudební vkus je úžasnej, stejně jako má velmi vybranej vkus na herečky :-)). Ještě mě něco napadlo - přijde mi, že klíč k Malickovým filmům je vzdáleně v hudbě Arvo Pärta, je to taky taková nesnadno uchopitelná, nesnadno definovatelná spiritualita, nekonkrétní, jemná..., která možná nechce něco sdělovat, ale spíše jen navozovat stav hledání a otevření vůči duchovním světům. (21.02.2014)