Režie:
Abdellatif KechicheScénář:
Ghalia LacroixKamera:
Lubomir BakchevHudba:
Slaheddine KechicheHrají:
Yahima Torres, Olivier Gourmet, Elina Löwensohn, François Marthouret, Jean-Christophe Bouvet, Jean-Jacques Moreau, Jeanne Corporon, Ralph Amoussou (více)Obsahy(1)
Paříž 1817, Královská lékařská akademie. "Nikdy jsem neviděl lidskou hlavu, která by se tak moc podobala opičí." Verdikt anatoma Georgese Cuviera, který právě ukazuje vymodelované tělo africké ženy Saartjie Baartmanové, je kategorický. Skupina jeho významných kolegů propuká v jásot. O sedm let dříve opustila mladá služka Saartjie rodnou Jižní Afriku a pod příslibem bohatství se vydala společně se svým pánem Caezarem do Evropy. Nejdříve je vystavena v dřevěné kleci coby skutečná „hotentótská Venuše“ lačným divákům londýnského panoptika, kteří se přišli podívat na abnormálně vyvinuté proporce jejího těla, poté se vydává do Paříže, kde baví chlípnou společnost a stává se předmětem vědeckého bádání. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Čekal jsem druhého Sloního muže a přišlo spíš druhé Saló. Přiznám se, že dlouho jsem neodcházel z filmu tak naštvaný. Chápu, bylo záměrem přesně tyto pocity v divákovi vyvolat, dobrá, ale přihlížet tomu zkrátka nechci; už třeba jen proto, že stejnému teroru jako ,,černá Venuše" byla vystavena její představitelka, Yahima Torres. Největším problémem je do nebe volající prvoplánovost - Saartjii všichni jen ubližují a zneužívají ji, je tu jen černá a bílá, nic mezi tím (nejhorší je scéna vystoupení pro pařížskou smetánku, která chtěla tak strašně moc šokovat, až mi jakýmsi zvráceným způsobem přišla legrační). Vše je ukázáno natvrdo, realisticky, bez náznaků, do nechutných detailů. Nejumělečtějším aspektem filmu je tak jeho plakát. O hrdince nevíme vůbec nic, jen ji vidíme, jak neustále trpí. Je vypodobněna tak ploše, až mě bohužel nezajímalo, co se s ní stane a (jakkoliv to zní strašně), už jsem se nemohl dočkat toho, až umře, aby ona i divák byl konečně osvobozen ze všech těch nechutností. Především šílená stopáž činí z Venuše prakticky nekoukatelnou podívanou. ()
Katalóg zneužívania. Ako bolo kedysi, tak je dnes. Mladé, chudobné naivné ženy s vidinou zárobku tancom, spevom a umením tela sú často odvliekané do barov, kde začínajú ako hostesky, ktoré každý omaciava a končia vo fádnych, či špecializovanejšich bordeloch. S chabou znalosťou jazyka, bez možnosti vrátenia sa domov. Ich anatomické zvláštnosti nie sú tak zvláštne aby skončili ako tie z filmu, naložené vo formaldehyde v múzeu, ale inak je všetko viacmenej podobné. Pozerať dve a pol hodiny na formy utrpenia, živené zhýralou a opileckou spoločnosťou, založenou na peňažnom využití tela, bez myšlienkovej nadstavby, len s úmyslom starostlivo zrekonštruovať minulosť - to nie je práve najobjavnejší filmový zážitok. Ak teda za myšlienku nerátam všeobecnú pravdu, že človek v zajatí z iného kultúrneho prostredia trpí a jeho údelom je buď utrápenie sa, rezignácia alebo smrť. Fakt, že príbeh bol sfilmovaný na základe skutočnej udalosti, ma necháva na rozdiel od tunajších komentárorov dokonale chladným. ()
Film-frustrace, který po celou svoji stopáž v zásadě akorát variuje jedno neutěšené vystoupení, které se odehrává napříč zeměmi, sociálními vrstvami i intelektuálními předpoklady, čímž dokazuje, jak hluboko může člověk sklouznout jenom kvůli své touze a fascinaci po jinakosti. Ať mohou být jeho úmysly sebeušlechtilejší. ()
Trochu jednostranne zameraný snímok s jednoduchou zápletkou, že aj černoch je človek a nie zviera. V poriadku, ale podávať to v ohromnej 2 a pol hodinovej dĺžke a viacmenej stále o tom istom je dosť aj na koňa. Stále som čakal nejakú poontu, ktorej som sa nedočkal, ak si teda odmyslím zámer životopisný pohľad na hlavnú "hrdinku". V úvodzovkách preto, že hoci sa ju tvorcovia snažili zo všetkých strán vykresliť tak, aby bola len a len ľutovaná, na mňa pôsobil alkoholizmus, cigary, a jej celkový nihilizmus dosť odpudzujúco. Prezrieť, premerať vedcami sa nenechá, ale vyšukať kde-akým ožranom už áno. Tomu sa hovorí "priority". Až druhou vecou bolo prostredie, ktoré ju pod maskou pomoci využívalo. Kvitujem ale vierohodné vykreslenie mestského prostredia 19. storočia i dvoch národov - britského a francúzskeho. Zatiaľčo britské bolo zhrozené a odsudzovalo, to francúzske sa dekadetne, zhýrale a úchylne ukájalo. ()
Dvouapůlhodinové natřásání obří, celulitictické prdele otylé brikety, která má místo bobra netopýra. Pro ty, kteří rádi vlezou na kdejaký sentinel, zajisté příjemné rozšíření jejich XXX XXXL sbírky, avšak zdravý, heterosexuální divák dá raději příště přednost ženám s kužely. Nepochybně si to ale své hotentotské diváky najde, protože v Zimbabwe už prý zavedli internet na šlapací pohon a pašeráci začali přenášet signál i do JARu. Určitě žhavý kandidát na zlatého Nelsona. ()
Galerie (10)
Photo © MK2 Diffusion
Reklama