Jen Bůh odpouští

OK, u Refna mi povrchnost absolutně nevadí a nikdy nevadila. Ani pozérství. Vždycky jsem za tím cítil něco víc, vibraci, unikátní vidění, schopnost uhranout obrazem. Jen Bůh odpouští je prvním případem, kdy mi ostentativní sebe-zalíbení a důležitost přikládaná na každý (byť nedějový) záběr smrtelně lezla krkem. Celý film je vlastně anti-tezí Drive, obrazem pasivního, neschopného, nedostatečného, kastrovaného hrdiny, na jehož straně nestojí ani spravedlnost, ani sympatie. Bohužel Goslingovo úpěnlivé hledění do kamery působí místy až tragikomicky, podobně jako didaktické opakování kastračních motivů a zdůrazňování archetypálnosti zápletky (místy otřesně didaktické). Dějový element je stejně okleštěný a frustrující jako hrdina - není to jistě fail, je to záměr, značně škodolibý tvůrčí záměr, který Refn staví okázale na oči. Rozpojenost, nesourodost, mimoběžnost - to, co mi ve Valhalla Rising dávalo smysl jako lyrická báseň vyznívá v Jen Bůh odpouští jako prázdná a pompézní manýra, ukájení bezrukého, místy až úsměvně vzpurné a usilovně agresivní. Mechanické deklamace, absence logiky, bizarně propojený svět, v němž vládne jediný možný řád, řád režisérova ega. Pro mě zcela prázdná póza, prázdná dost i na to, aby mě byť jen frustrovala. Pár scén je samozřejmě mistrovských (fajt, naháněčka městem, zakončená receptem na ksichtovní pánev wok), ale uhrančivost celku vyvanula. Nicolas Winding Refn reduced to excess. (30.05.2013)

Jen Bůh odpouští jako jeden z Refnův nejambicióznějších projektů, minimálně co se umělecké stránky týče. Bylo v tom něco až bressonovského - herci (modely/loutky) jako jeden z nástrojů vize režiséra, „instalování“ postav do prostoru scény jako její pevná součást. Minimalistické pojetí herectví v Refnově novince není příliš vzdáleno od prostředků spirituálního modu atributu pasitivity ("postavy nečiní, protože chtějí/nechtěji, ale protože musí/nesmí" – vede je někdo shůry jako loutky; distancovanější rámování; délka záběrů v některých sekvencích). [==] Refn se ještě více odchyluje od klasických filmařských schémat a snaží se být solitérem, nicméně selhává, protože není ještě natolik silnou a výjimečnou režisérskou osobností jako právě Bresson, ve filmu vzpomínaný Jodorowsky nebo jeho krajan Lars von Trier. V čem je naopak nebývale silný, je vystižení duchu města, v němž se příběh odehrává – město se pak stává hlavním aktérem-hrdinou díla. Byla to například Kodaň v Dealerovi, Los Angeles v Drive nebo v tomto případě Bangkok, přičemž o osud postav jde až sekundárně (je to jeden z mnoha příběhů, které se ve městě v tu chvíli odehrávají). [==] Suma sumárum divácky méně přístupnější než Drive a ne natolik radikální jako Vejdi do prázdna. Jen Bůh odpouští balancuje někde na hraně, aniž by větším způsobem oslovil jednu či druhou skupinu příznivců. Bez Goslinga a předchozího úspěchu Drive by po Jen Bůh odpouští neštěkl ani pes, ačkoli nesporné kvality jistě má. Doufám, že se Refn napříště vydá jiným směrem, protože tohle je slepá ulička. (01.12.2013)

Nebyť úspechu Drive-u, Gosling a Scott Thomasová by do toho nešli. Natoľko nedivácke, že sa tomu sotva dostane v USA širokého nasadenia do kín. Nie práve vzorová americká rodina, fungujúca v Bangkoku, naštve lokálneho policajného kápa so sakra ostrou mačetou. Kto má s kým ako pokryvený vzťah sa dozvedáme iba v náznakoch, priebežne, pribúdaním zmasakrovaných tiel. Všetci sú pošuci, ktorí buď radi znásilňujú štrnástky, alebo dílujú drogy, alebo vypichujú oči. Všadeprítomná tma, do obrazu dôkladne nakomponované lucerny či neóny, dračie symboly v červenom pološeru, pomaly sa hýbajúce postavy, temná či psychedelická hudba, a tak veľmi do blba čumiaci Ryan Gosling ako nikdy predtým. Film sa dejovo hrá s divákovými očakávaniami, naťahuje ho, hypnotizuje, miestami desí, inokedy fascinuje, ale finálnu satisfakciu mu nesprostredkuje. Pansringarmov polda skvelo démonický sadista, matka Kristin Scott Thomasovej správne bezskrupulózna mrcha. Zvláštny film, nad ktorým budete premýšlať, ale na nič neprídete. (30.05.2013)

Pro někoho možná po fenomenálním Drive trošku zklamání, já však byl celkem nadšený. Nicolas Winding Refn má svůj nezaměnitelný styl a způsob, jakým dokáže pracovat se světlem je naprosto perfektní. Temné, pouze jedním paprskem zejména červeného světla prosvícené, pasáže, jednoduše mají své kouzlo. Ryan Gosling toho tradičně moc nenamluví, ale o to silnější zanechá dojem z jeho postavy. Celkově je podle mě skvěle natočený thajský krvák, který mi však na konci nedával příliš velký smysl a musel jsem si přečíst, proč se vlastně dělo, to co se dělo. Jinak je to ale velice povedený a silný film...70% (21.12.2013)

Díky Drive si Refn položil svět k nohám a svým vysněným projektem pak nově nalezené fanoušky zase odehnal. Hypnotická atmosféra, která nutí topit se v každém temném záběru, je sice úžasná věc, ale pomalá příběhová linka je do sebe natolik zahleděná, že nemůžu jít výš. Ani kvůli Ryanovu nečitelnému pohledu. Na ten se v Bangkoku sází víc než kdy předtím a bylo mi upřímně líto diváků, kteří se mlčenlivého goslingovského charismatu už přejedli. Já na něj sice slyším pořád na první dobrou, ale vzhledem k překvapivě silnému dojmu prázdné báchorky zasazené do dokonalého vizuálu tentokrát zůstávám zklamaný. (21.10.2013)