Láska

Přesný, precizní, stroze úsporný, krok za krokem ostře sledující vývoj poměru fyzických a psychických sil a tlaku emocí a rozumovosti, až už víte, tohle není film, tohle je cezení hluboké zkušenosti všech zúčastněných skrze plátno, tady se vyslovuje nahé, bezbranné čelení nevyhnutnosti (sebe)ztrát a (sebe)nálezů, kam až ještě lze. *** A jak jste fascinovaní a vyčerpaní, pořád jako by vám přece jen něco chybí, dráždí vás ta preciznost, protože tohle přece ještě není film.... a pak, když je dosbíráno, když jste vy sami utahaní, jako byste za ty dvě hodiny zúčastněně prošli s nimi tím nevyhnutelným úpadkem sil, schopnosti a ochoty, vůli a lásce navzdory, navzdory vzdoru, když už je téměř po všem, máchnutím kouzelného proutku přes patnáct posledních minut se z toho jako zázrakem navíc stane film, vyloupne se příběh, který je třeba si ještě přes veškeré vyčerpání bleskurychle poskládat - jako dovršit život, když už jste se stejně jako oni vydali ze všech sil - Haneke ještě rozhodněji než dřív nutí diváka k dokonalé účasti, k absolutnímu podílu na zobrazovaném gradujícím, a zase vytvořil nový formát, po Bílé stuze si opět nově hraje s příběhem, s vyprávěním, se způsobem, jak stvořit originální děj, v situaci a v momentě, když už to nečekáte, a donutí vás pocítit, jaké to je, vydat se ze všech sil, a vzedmout se k novému vzepětí, abyse učinili zadost smyslu filmu, smyslu svého bytí v kině, smyslu svého života. *** Scény se stříháním květů, lapáním holuba. Gradace nemohoucnosti. *** (29.11.2012)

(SPOILERY) Vzdělavatelný film Láska, dosud jediný viděný Haneke (a první film v kině po roce a půl), mě nebavil. Konstatuji, že tématicky je to dílo poctivé, citlivé a přesné, což jsem vzhledem k jisté dávné roční zkušenosti oprávněn tvrdit. Přesné ovšem nikoli ve smyslu obvyklé sociální reality dané problematiky (od té je naopak zcela odhlédnuto prostřednictvím situovanosti a specifické úrovně postiženého páru), nýbrž ve smyslu velmi subtilního postižení jejích typických situací (formovaných zde a precizně prohloubených dle zadání "láska"). Nevýhodou je, že jde ve výsledku o přehlídkovou řadu oněch situací (byť oceňuji značnou nenápadnost některých typických momentů, srov. chování blbé pečovatelky ke klientce nebo dopis milujícího žáka). Jako takový mi tento film téměř neměl co nabídnout, zaujav mě coby diváka jen přechodovou scénou v koncertní síni (jejíž různé, oba patřičné, výklady viz u Jansena a Radka99) a skládačkou začátku a konce (tedy konce ze dvou stran). Napsal jsem však "téměř". Georges kulhá, vyznačuje se těžkopádnou chůzí, nicméně nečiní mu potíže dojít, kam třeba. Od začátku (tj. ještě na konci šťastného života) se chová vždy náležitě, vzorově; vždy jedná správně, vždy reaguje bezvadně. Takovým zůstává po celou dobu (jak je právě vidět i po facce, tedy jediném jeho klopýtnutí) a tak i dokoná jejich život, když vidí, že svou životní družku už sotva jinak uchrání před nějakým ošetřovatelským odkladištěm. Ví, že jakožto stařec, byťsi ještě při síle, je bezmocný, a to zdaleka nejen vůči realitě nemoci a smrti. Že se takřka celý film odehrává v jejich bytě (do nějž se na začátku kdosi/cosi vloupal), je třeba spojovat jednak s touto defenzivní opozičností, jednak s podivuhodně naznačenými hlubinami sounáležitosti dvou lidí: Anne je v posledních fázích už zčásti dementní, tzn. duševně žije už jen v nejintimnější sféře, v níž vlastní dětská historie a klíčové životní zážitky, události a vztahy koexistují v pravdivých vazbách, jimž rozumíme jen ve snu, mimo čitelné souřadnice - dávná trapná historka, kterou jí Georges vypráví, než ji zadusí, je v této souvislosti právě tím, čím mě Haneke překvapil, zaujal, přinutil nakonec k pozastavení. Moc jsem z toho sice nevyseděl, ale vidím, že zadání (Láska) bylo splněno více než dostatečně. (23.06.2013)

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)

V prvej minúte som pochopil, aké dôležité je vidieť filmy rakúskeho virtuóza na plátne. Osobné dojmy stranou, Haneke to tentoraz dokonale vypovedal ústami Jean-Louis Trintignanta za mňa: I don't remember. I don't remember the film either. But I remember the feeling. That I was ashamed of crying, but that telling him the story made all my feelings and tears come back, almost more powerfully than when I was actually watching the film, and that I just couldn't stop. Vzťahovo explicitné, na Hanekeho pomery konzervatívne konverzačné podoby lásky. Podobne komorne minimalistické a odvíjajúce sa ako Caché - jeden manželský pár, s ktorým strávime väčšinu času v byte, úvod, ktorý nepripraveného diváka zaskočí, element nepodstatnej udalosti, ktorá určitým spôsobom zasiahne do ich života (vypáčená zámka). Ale vo všetkom ostatnom už od metakamerového, najmysterióznejšieho filmu, s akým som mal tú česť, diametrálne odlišné. Haneke prehovára k divákovi z plátna, nech už je to tak povrchným spôsobom ako scéna z divadla, ktorá velí "pohodlne sa usadiť a vypnúť mobilné telefóny", alebo hmatateľným "takéto príbehy nepíšem len ja, ale aj život". Do detailu precízny portrét starnúceho páru a ich umierajúceho vzťahu postráda sentiment, ktorý vôbec nepotrebuje, aby dokázal dojať. Každé políčko záberu len prispieva k síce mierne chladnému, ale stále ľudskému zápoleniu s citom a rozumom, dopadu a stotožneniu sa s ťažko skúšanými hrdinami. Hanekeho snobizmus nie je lacnou detskou hračkou, ale ťažko vydobytou vyspelou štylistikou, ktorá sa nezrieka intelektuálnosti, ale zároveň robí film prístupným i silným v jednom okamihu. Dokáže rozosmiať, rozplakať, vydesiť - dôkazom budiž muž za mnou, ktorý od momentu, (!SPOILER!) keď to už Georges nedokázal ďalej uniesť a rozhodol sa trápenie ukončiť (!KONIEC SPOILERA!), už nevedel udržať slzy. Pre mňa je účinok o to silnejší, že mám v rodine človeka, ktorý je na tom podobne ako Anne. Veta, ktorú citujem v úvode komentára sa v tejto chvíli vzťahuje na mňa, len s tým rozdielom, že si to ešte veľmi dobre pamätám. Nebudem to už zbytočne ďalej naťahovať, keď to nie len Haneke, ale aj ostatní už povedali za mňa mnoho ráz a lepšie. Pre mňa bytostne zásadný film, ktorý sa dá opísať dvoma slovami, vypovedajúcimi viac, než všetko spomínané vyššie: trýznivá nádhera. 100% (10.07.2014)

Film pomalý jako samo stáří, na který si je potřeba vyčlenit místo, čas a náladu - nutné to podmínky ke vstřebání výmluvných záběrů malých katastrof beze slov, jako je opuštěná, nedokončená snídaně ve ztichlém bytě, která rázně a bez varování ukončuje způsob života tak, jak ho Georges s Anne doposud znali. Zvláštní pozornost je věnována konfrontaci blízkého pouta mezi manželi s odcizením jejich dcery, která se při sporých návštěvách svou nezúčastněností jeví jako pojišťovací agent, protože životní etapa, v níž se nachází a letitá odloučenost od rodičů neumožňuje sdílení jejich světa. "Láska" není o naději, ale o očekávání ještě horších časů, které nás zaskočí přesto, že bychom s nimi měli počítat - v dobrém i zlém, slibujeme, ale všichni doufáme, že nás druhá část odříkané formulky mine, a když ne, jsou tu přeci ještě ústavy a eldéemky, že? To Georges svůj slib dovedl až do krajnosti, a přesto, že trpím předsudky k asistovaným sebevraždám i milosrdným vraždám, dokážu jeho skutek pod tíhou Hanekeho argumentů pochopit. I přes nespornou výpovědní hodnotu a prožívané herectví Jean-Louise Trintignanta i jeho protějšku jsem si jistá, že jedna projekce zcela postačuje, ačkoliv nemohu zamlčet i pozitivní přínos, který spočívá v uvědomění si štěstí partnerské sounáležitosti a snahy o prohloubení schopnosti užívat si jeden druhého, dokud to jde... (14.04.2013)