Zimní příběh

Je to megakýč, ale skvěle natočený megakýč. Celé je to prodchnuté melancholickou náladou, která se mi ovšem trefila do noty a fungovalo to na mě. Dost tomu pomohla hudba Hanse Zimmera a Rupert Gregson-Williamse, která přesně podbarvuje jednotlivé scény. Akorát to mohlo být klidně ještě o půl hodiny delší. (12.02.2014)

Film ma už vo svojom názve slovíčko „príbeh“, no mne sa zdalo, že práve táto stránka filmu je jeho najväčšou slabinou. Nebyť dorozprávania a vysvetlenia na konci, tak by dej sám o sebe veľmi nedával zmysel. No nedá sa povedať, že by aj po samotnom konci už bolo všetko jasné. Je tu dosť veľa zbytočných scén, resp. načatých a nedokončených a určite sa dalo dospieť k hlavnej myšlienke filmu aj normálnejšou cestou, bez množstva nadprirodzených úkazov. Záverečná myšlienka je síce veľmi pekná, silná a pozitívna, sťaby vystrihnutá z nejakého motivačného stretnutia, no všetko to rozprávkové dianie okolo toho, ju akoby vytrháva z nášho reálneho sveta a tým pádom nemá takú silu, ako by mohla mať. Pokiaľ ide o ten proklamovaný neskutočný príbeh lásky, skôr by som vypichol slovíčko „neskutočný“, lebo príbeh lásky tu síce bol tiež, no nebol takým dominantným motívom, ako by sa z plagátu mohlo zdať, keďže skončil pomerne skoro. Nechýbal cielený útok na city divákov, no keďže ja mám pre dojáky slabosť, tak túto scenáristickú vypočítavosť by som dokázal ignorovať. Viac mi vadili niektoré patetické dialógy, v ktorých bol zainteresovaný Farrell. Colin tu však nemal herecky veľmi čo predviesť, aj keď takmer neschádzal z plátna, to by sa Akiva Goldsman musel trochu viac pohrať s psychológiou jeho postavy. Celkovo je pre mňa scenár sklamaním, od držiteľa Oscara som určite čakal viac, aj keď kvalita jeho scenárov je dosť nevyrovnaná. Aspoň že Russell Crowe mal čo hrať, vzhľadom k typu jeho postavy, aj keď na Oscara to zase nebolo. Takže celkové dojmy z tohto počinu mám dosť rozporuplné. Mohol z toho byť silný film ako "The Notebook", no uviazlo to niekde na pol ceste, takže priemer. (12.02.2014)

A jé! Na tenhle film jsem po dlouhé době svojí nepřítomnosti v kině chtěla zajít. Naštěstí nevyšlo. Škoda peněz za vstupenku. A to jsem se na něj tak fakt těšila. Že neuvidím to, co se v trailerech nabízí, mi bylo jasné. Pak jsem to snížila ještě o stupínek...To když pár kamarádek říkalo, že čekalo něco úplně jiného, ale že se jim to líbilo... Též jsem čekala něco jiného, i když jsem bílého koně a posun v době měla v patrnosti. Nicméně ve mně všechno křičí..., co to jako mělo být?! Na dvě hlavy postavené a celé to dvakrát přetažené. Pohádka? Mystery? Colin výborný, totál záporný Crowe výborný... Ale pak bílý kůň zamává křídlama a odletí... a ta žáře... Ne!Ne! (31.07.2014)

Chtěl jsem mít Zimní příběh rád protože, ač mi nemůže být jeho filmový autor ukradenější, vypadal stejně osobně jako Aronofského opus magnum Fontána a s láskou tvořeným filmům podléhám rád. Na rozdíl od Fontány se ale na Goldsmanově adaptaci podepisuje bytostná nevyrovnanost všech jeho scénářů. Výsledek tak ve filmu působí jako pouhé neuměřené plácání jednoho romantického nápadu na druhý bez téměř jakéhokoli vysvětlení souvislostí nebo důvodů, a vychází z něj jen nijaké vyznění celé pointy a nesmyslné, rádoby poetické chování všech zúčastněných hraničící se sebeparodováním. To, že jsem se u celého filmu užíral nudou ten veskrze špatný dojem jen podtrhuje a o něco výš hodnotím vlastně jen kvůli krásné J. B. Findlay a standardně sympatické Jennifer Connelly. (14.06.2014)

Připusťme, že logiky, kterou by příběh vyprávěný jakoukoliv formou měl mít, to nemá ani špetku. Přesto to působí na city, probouzí emoce, vyvolává slzy (ne smíchu, ne ty, co tečou při mohutném zívání) a probouzí malé zrnko naděje v zázrak, v existenci lásky a taky v hvězdy. Hvězdami jsem si jistá, že existují, druhé dvě jmenované položky figurují jen ve filmech a literatuře. V New Yorku bojují andělé a démoni, připlouvají tam lodě s ruskými sirotky a vřes utržený z pohřebního věnce dokáže čerstvě mrtvé vyreklamovat od zubaté zpátky do života (na Ukrajinu aby se vřesu poslal celý vagón, v rámci transevropské spolupráce by mělo být solidární Skotsko, tam mají vřesu habaděj). Hlavní, z důvodu nesmrtelné lásky nesmrtelný, hrdina se potácí tu po svých, tu na hřbetě svého okřídleného Bílého psa Východu, který na sebe bere podobu koně, jemuž říká vcelku trefně Koni, a prožívá tu už zmíněnou lásku, aby se posléze (po vřesu?) stal o půl řádku dál zmíněnou hvězdou. Možná jsem zmiňovala jinou než právě tuhle. Taky se tam pod pojmem spravedlnosti démoni mění ve sněhuláky a stařenka, která by reálně měla řešit spíš inkontinenční pleny než co jiného, si k obědu dává čokoládový koktejl se šlehačkou a pod vlivem vize toho koktejlu jí není divné, že najednou vidí člověka, který se u nich vyskytoval před 98 lety sotva pár týdnů, aniž by on od té doby zestárl byť o den. Jestli to je tak, musí být stáří strašná sranda, člověk bere jako velké dobrodružství i oběd, na druhou stranu výbuch sopky by ho asi nechal v klidu, v rámci toho, že by se země zachvěla. Rakovina se léčí nejlépe tím, že se pacient odloží do skleníku na sto let starou postel, do stejně tak dlouho nepraných lůžkovin. Možná jsem ještě něco vynechala, ale ten film je tak nadupaný potenciálem vyvolávat v divákovi otázky, které si až dosud nepoložil (třeba jak se dá naučit tančit a být zkoordinovaný při prvním tanci s partnerem, když jsme nikdy netancovali, z knížky), že snese srovnání i s otázkami, které vyvolává vyplňování daňového přiznání. Někdy zkrátka i velký životní realista potřebuje sladkobolně romantický blábol a na mě ta potřeba padla ve chvíli, kdy jediný takový film, co byl po ruce, byl Zimní příběh. Život není spravedlivý. (19.07.2014)