Chlapectví

Hrozná nevýhoda festivalů je v tom, že film, který by člověka jinak odpálil, tu vyzní jen jako velmi solidní kousek, i když se jedná o historický počin. Linklater nemá konkurenci v jemnosti pozorovatelství všedních trapností a strastí, ani v tom, jak jednoduše ve svých filmech akcentuje krásnou tíhu pomíjivosti. V tom je Chlapectví stejně strhující jako "Before" trilogie. Popravdě jsem ale očekával, že z tématu dospívání a přirozené proměny postav vydestiluje ještě silnější emoce, ještě preciznější pavučinu souvislostí (některé pokusy o zužitkování motivů z minulosti vyznívají bohužel hodně násilně, třeba postava mexického zahradníka). Nebudu ale vůbec předstírat zklamaného. Chlapectví odhaluje moc filmového média jako fiktivní paměti a krásu neokázalého filmařského jazyka, který o nic násilím nežádá, ale všechno si poctivě zaslouží. [80%] (11.07.2014)

Neuvěřitelné, jak může obyčejný život udělat takový průlom v kinematografii. Dvě a půl hodiny prostého žití a obyčejných situací. Výběr těch správných okamžiků, i když né vždy byly zrovna zajímavé, a současně růst hlavní postavy dokáží divy. Rád bych ještě zvedl palec pro skvělého Ethana Hawkea, který v průběhu filmu perfektně "zraje" ve správného fotra. Skvělý zážitek, těch dvanáct let natáčení za to stálo. /80%/ (Kino) (29.09.2014)

mnoho slov o ničem, stylově bezvýrazné, příliš předstírané hlubokomyslnosti, usilovná snaha vypovědět... o čem vlastně?... tematické tápání bez konce = typický Linklater. jednou jedinkrát jsem tomu podlehl při sledování Sním či bdím, ale nikdy předtím a nikdy potom a bohužel ani tentokrát. už samotný koncept je problematický a to ve více směrech. (1.) tematicky: redukce celé jedné etapy hrdinova života zcela nevyhnutelně vede k banalizaci. co by se mohlo jevit při zcela jiném uchopení látky přirozené, zde vyznívá jako schematismus. při výkladu se nelze vyhnout zjednodušujícím závěrům a simplifikacím. na tematickém povrchu filmu jsou totiž zdaleka nejzřetelnější. příklad? dospívání v dysfunkční rodině a příliš násilná represivní výchova v rodině i ve vzdělávacích institucích mají za následek behaviorální změny v dospělosti, konkrétně problémy ve vztahu k autoritám a anti-sociální tendence. jako kdyby snad bylo možné s přesností vypočítat, jak libovolný z miliard náhodných faktorů, z nichž některé jsou naprosto nepostřehnutelné, ovlivní formování osobnosti dítěte! jako kdyby snad bylo možné ten život redukovaný na řetězec příčin a následků rozplést a zanalyzovat a lidský život vystihnout jedním matematickým vzorečkem. a i kdyby to snad možné bylo, Linklater se tomu ani nepřiblížil. (2.) koncept je nesmírně problematický i z hlediska emocí. ta odvážná snaha obsáhnout a zprostředkovat všechny myslitelné emoce spojené s prožitky dospívání je předem odsouzena k nezdaru. už kvůli navyklým způsobům sledování filmů, které máme všichni diváci společné, nelze v jediném filmu vystřídat celé spektrum citů a doufat, že všechny zapůsobí stejnou měrou, či alespoň některé. kde kruté rodinné drama končí, tendenční romantika začíná a záhy se opět přelévá ve chcípáckou melancholii často viděnou u špatných amerických nezávisláků (ironicky adorovanou filmovými kritiky, jelikož "chcípáctví" jim výrazně usnadňuje identifikaci s hrdinou). ze všeho nejvíce ale snímek sází na nostalgii - upomínání onoho přese všechny bolesti nejoceňovanějšího období v životě člověka. ale ani tyto emoce ke mě nedolehly. ještě před koncem dětství jsem si uvědomil, o co přicházím, a po všech těch letech se nad tím a hlavně nad sebou už dojímat nedokážu. díkybohu. a tak jediné, co na filmu zbývá přes závažné nedostatky celku ocenit, jsou dílčí maličkosti. pár se jich povedlo. v těch už si každý něco povědomého najít dokáže a mě nevyjímaje. hlavně jedna věc na mě zapůsobila. a nikdo nikdy neuhodne která. (22.08.2014)

Poměrně jednoduché, i tak nesmírně silné, plynulé a komplexní. Nezávislý filmař Richard Linklater přichází s dalším originálním kouskem, ostatně jeho dokonalá setkávací trilogie Před.. je konverzační romantickou vlnou tsunami par excellence. Dvanáct let točené Chlapectví je časosběrným pohlazením po duši, je trpělivé, osobní a netriviální. Jeden kluk z Texasu, jeho sestra, matka a otec, který s nimi nebydlí. A matčin první násilnický partner, druhý, klukova první láska, druhá. Zklamání, naděje, pády, stěhování, nové školy, noví lidé. Vše přirozené a přesvědčivé, protože herci a tvůrci se každoročně vždy na pár dní sešli před kamerou a přidali několik desítek minut do nevšedního projektu, ve kterém se sahá po tom podstatném. Trpělivá časosběrná metoda není žádnou novinkou, tedy pokud jsme u dokumentu, v případě hraného filmu je to jiná káva. Herci jsou výteční, od neznámého Ellara Coltranea, režisérovy dcery Lorelei nebo jeho oblíbence Ethana Hawkeho (jejich osmá spolupráce!!). Jen na Patricii Arquette jsem si docela dlouho zvykal. A asi ani nezvykl. Diváka kupředu tlačí zvědavost, kam se hrdinové dostanou (roztomilý kluk, puberta, emoepizoda, zrání a smysluplné plány do budoucna). Silnější vzruchy a emoce chybí, to ano, i tak film získává sympatie z obyčejných momentů. Těším se tak na další „linklaterovinu“. (20.09.2014)