Děs v opeře

Poprvé se mi to líbilo hodně, ale s odstupem souhlasím s JohnnymD - Opera, stejně jako před ní Tenebre a Phenomena, má daleko do audiovizuálních hodů a atmosféry Argentových majstrštyků Suspirie, Profondo Rosso a Inferna. A bez toho zůstává jen naivní scénář ještě shazovaný anglickým dabingem. Vypíchnul bych jen zpomalenou scénu zastřelení oběti skrz kukátko ve dveřích, která je podobně epesní jako závěrečná autonehoda ve Čtyřech mouchách na šedém sametu. A zkomplikovanou vraždu kostymérky, která zase upomene na Hitchcockovu Zběsilost, kde měl vrah podobný problém s ozdobným špendlíkem zapomenutým na těle oběti. (16.11.2011)

Opera, narozdíl od mnoha jiných italských hororů 70. a 80. let, měla něco do sebe. Scénář a především pak logické jednání postav jsou opět výrazně podprůměrné, herecké výkony taky za moc nestály, ale dalo se to vydržet. Přesto si snímek dokázal udržet obstojnou atmosféru a od starších Argentových filmů jsem cítil docela výrazný režisérský posun kupředu, dočkal jsem se několika dobrých nápadů a i působivých záběrů. Úplný závěr na mne sice zapůsobil jako hodně špatný vtip, takže jsem chvíli uvažoval o odhození jedné hvězdičky, ale nakonec na čtyřech zůstanu, poněvadž celkově filmem zklamán nejsem. (04.06.2008)

Já věděl, že bez Argenta příliš dlouho nevydržím, zvláště když jsem nedávno sjel pár jeho filmů v rychlém sledu za sebou. Naneštěstí se mi pomalu ale jistě tenčí možnosti, ale pár „neviděných“ přece jenom ve své filmotéce ještě mám. Tentokrát padla volba na Operu a bohužel nebudu sdílet nadšení většiny, protože tento film se mi pozdává jako jeden z jeho slabších kousků. Je skutečně možné, že na něj zapůsobily všechny ty trable, které se kolem natáčení a v jeho průběhu seběhly – zvláště pak rozchod z jeho dlouholetou partnerkou a matkou jeho dcery Asie Dariou, se kterou plánovali svatbu a místo toho přišlo odloučení. Nicméně i tak to nedopadlo žádnou katastrofou, jen to prostě nebyl ten starý dobrý Argento. Za hlavní problém mé „nelibosti“ bych označil několik opravdu do očí bijících nelogičností, které se tu během děje nasbíraly a že jich na můj vkus bylo trochu moc. Kupříkladu jak se vrah dostal na některé místa a přímo za hlavní hrdinku, aniž by si ho všimla, s provazem a nožem, když v záběru předtím nic takového u sebe neměl (když už jsem věděl jeho totožnost, tak jsem si to schválně přetočil zpátky a mé podezření se potvrdilo). Nelogicky se tu však chovala každá druhá postava, nejen hlavní hrdinka, ale i ostatní. Vraždy nikoho nezajímaly, ani chybějící oběti – místo toho se bavili o sexu, masturbaci a dokonce i ty krvavé šrámy zpod očí zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku… Opera však měla i několik silných momentů. Atmosféra nebyla vyloženě špatná, některé vraždy docela nápadité a hlavně krvavé, nechybí ani trocha té nahoty, snové pasáže, pěkná hlavní hrdinka – no prostě všechno co zdobilo předešlé Argentovy filmy tu je, jen v menší míře. Závěr to však celé pohnojil. 60% (09.04.2018)

Italský mistr hrůzy mě mile překvapil. Už jsem dříve viděl od Daria Argenta tři horrory, ale žádný mě nezaujmul tak, jako teď Děs v opeře. Velmi hutná atmosféra a třeba ten nápad s jehlicami na očích (zvláště když se objeví poprvé) mi připadal ještě děsivější, než slavná mučící scéna z kina v Mechanickém pomeranči a naháněl mi hrůzu už jen tou představou nemožnosti skrýt tu hrůzu před sebou jen coby mírným přivřetím očí. To už jsem se bál, co mě bude čekat u zbytku filmu, když už v první třetině přišel Argento s tak drsným prožitkem, ale (naštěstí) jsem mimo tenhle prvek měl pak před sebou skvělou napínavou detektivku. Kombinace brakového horroru se vznešenou operou v honosných kulisách (a v rámci soundtracku ještě další velmi nápaditá kombinace opery s metalem!) je vskutku nevšední, minimálně na filmovém poli, ale i díky skvělému filmařskému řemeslu a skvostně gradujícímu napětí mi úplně sedla a v doprovodu nejedné mistrovsky působivé scény připravila zážitek! Líbila se mi i postava režiséra, odkazujícího přímo na Argenta, občas přítomný detektiv nepostrádal charisma, tajemný vrah budil ten správný děs... a to ještě nebylo vše. Už jsem si díky Phenomeně zvykl, že Argento rád ve svých příbězích zaměstnává zvířatka, ale zatímco šimpanz s břitvou (a občas i inteligentní hmyz) ze zmíněného filmu mi připadal jako slušný úlet, zdejší scény se zásahem havranů mě naopak fascinovaly, zvláště pak to dlouhé kroužení s hledáním vraha po celé opeře během predstavení bylo přímo vizuální a atmosférickou lahůdkou. Je to film často mnohem víc pro oči, pro uši a vnitřní pocity od temného děsu až po dojem spolupatřičnosti, než pro hledání hlubší logiky, ale jako takový jsem si ho užil a příjemně mě překvapilo i zakončení, kde ty krásné poetické Alpy vytvářejí velmi pěkný kontrast k jednomu z osudových incidentů. S několika tak náhlými zvraty najednou pak zbývá hlavní hrdince už asi jen to uchýlení se k myšlenkám proti všemu dosavadnímu, a ke krásné přírodě kolem... [90%] (viděno v delší, nezkrácené režisérské verzi) (04.06.2022)

Tento Argentův krimi horůrek o magorovi terorizujícím umělce opery se mi opravdu líbil. Ocenit se dá napínavý příběh, který udrží diváka při životě, kvalitní gore i spousta zpestřujících filmařských nápadů. Co mě vyloženě způsobovalo výkrut nehtů na nohou, byla otřesná punkrocková hudba, nebo co to bylo, kvůli které spolu s debilním přídavkem na konec nemůžu o plným kotlu přemítat ani ve snu. Ale jinak rozhodně jeden z nejlepší talijánských hororů, jaký jsem měl zatím tu čest vidět. 75% (02.10.2013)