Ať žije nebožtík

Hugo Haas, to je klasik české veselohry a jeho osobitost je ve své výborně hrané ztřeštěnosti nenapodobitelná. Film jsem viděl mnohokrát, zápletka - toť skvělý Fričův nápad; ty čtyři hvězdičky jsou možná málo, ale přec jen jsem se rozhodl pro ně, neboť jsem při bedlivějším sledování zachytil několik drobných nelogičností: dejme tomu, že Sukův pes je natolik inteligentní, že doběhne k divadlu, ale co tu řadu dní u toho divadla jedl? Proč se najednou jmenuje Kornel Suk - není to jen kvůli tomu, aby strýček nezjistil, že Mandlové manžel je jeho synovec? A samotná zápletka s rentgenovými snímky: nezaměnily se už lístky v čekárně? Alois Dvorský položil svůj štítek, Haas pak vedle taky, nevím, zda si pak vzal zpátky zase ten svůj... Kdyby došlo k záměně díky lístkům na pořadník, pak by se šestnáctka přece nejmenovala Petr Suk... No, asi jsem rýpal, v každém případě veselohra to je výborná. Skvělá tentokrát i MiládkaGampeová, která většinou hrávala paničky z vyšší společnosti. (07.02.2016)

Naprosto dokonalá komedie mistrů svého oboru Maca Friče a Huga Haase. Po poměrně dlouhém srovnávání docházím k závěru, že se jedná (o asi) nejlepší Haasův film. Božský ironik, tentokrát skutečně perlí (vypisování úspěšných scének je zavádějící, protože se tento soupis ztotožňuje s celkovou délkou filmu), ale přesto aspoň politý flamendr, věřitelská loterie, Číňan a golf, rozvodové řízení u advokáta, milostné vyznání pod okny svého strýce. Ironie je zde opravdu použita měrou vrchovatou. - Scéna ve vybíleném bytě: "Máš to tu pěkně zařízené." - "No prosím, to ještě není celé, tady někde v těch místech bude takový malý obrázek." - Adina Mandlová o další film půvabnější, z nepřeberné galerie sluhů Václava Trégla zaostává Baltazar Souček jen o málo za Václavem z Anduly, co vyhrála. Karel Hašler v dobré komediální roli, která sice jen přihrává, ale je o poznání lepší než vlastenecky patetičtí a sentimentální písničkáři a králové ulice. Výraznou složkou filmu je i hudební doprovod, zvláště zrychlená verze písně "Mě to tady nebaví", a zatímco v Mazlíčkovi nebylo Haasovi "do zpěvu", zde si zazpívá hned dvakrát s výbornými texty. Ještě bych rád připomněl scénu, ve které se Haas maskuje za čalouníka, mluví hlasem přítele Jaroslava Vojty, ale připomíná někoho docela jiného. Tehdy nejznámějšího evropského čalouníka nádherně karikuje odlepeným knírkem, ze kterého zbylo pouze trochu chmýří pod nosem. Velmi rád bych oživil barrandovský ateliér roku 1935 a požádal tvůrce, kteří se tam tenkrát shromáždili, jestli by nemohli během čtrnácti dnů natočit ještě jeden podobný film. (26.01.2004)

Další skvělý film tria H. Haas, A. Mandlová a M. Frič, jedná se snad o nejlepší film tohoto tria, jejichž spolupráce se již osvědčila v předchozích filmech. Jednoduchý, ale o to příjemnější film o muži, který papírově zemře a následně se musí vypořádat s následky své smrti, pobaví i po letech. Z herců musím kromě H. Haase vyzdvihnout V. Trégla, který výborně sekunduje hlavnímu hrdinovi: "Koňak jsi vypil a mě jsi otrávil." A v neposlední řadě nesmím zapomenout na věrného Lumpíka, kterého H. Haas zapomněl u divadla... (20.03.2011)

Tak to je po delší době pořádná komedie, která mě i po letech rozesmála. Hugo Haas naplno dokazuje, jak širokým komediálním herectvím byl obdařen. Nejvíc se mi líbilo jeho kostýmní povyražení. Ovšem proč měl namalované rty, to mi asi těžko dneska někdo vysvětlí. Pak naprosto roztomilá Adina Mandlová, která je ve svém rozpuku téměř k sežrání. I po téměř devadesáti letech je to výborná komedie. Závěrem přidávám jednu zajímavost. Když Huho Haas alias Petr Suk dává hostu v restauraci hadičku za krk je vidět, jak ji nejprve dává přes jeho ruku - záběr zezadu. Takže host by si musel hadičky jednoznačně všimnout. V předním záběru má pak Čeněk Šlégl hadičku za rukou, takže si ji nevšimne a navíc dostane sprchu. (26.10.2020)

Příspěvek Hugo Haase do československého hraného filmu třicátých let minulého století je nemalý. Ostravský objev vnesl do dobové kinematografie živé a temperamentní herectví podmalované nezaměnitelným a sympatickým židovským akcentem. V tomto ohledu je i významným kulturním dědictvím společnosti, která "zásluhou" nacistů a šoy u nás neexistuje už neuvěřitelné sedmé desetiletí. Zápletka s nenapravitelným povalečem je v dobových poměrech nadprůměrná a i film sám si podle mého názoru stále uchovává svou živost a nezaměnitelnost. Lze říci, že právě po těchto stupních dospívá Haas k svému vrcholu, k dystopii, inspirované Čapkovým stejnojmenným dramatem, k filmu BÍLÁ NEMOC. (07.06.2008)