Můj král

Georgio se v jednu chvíli v nadsázce označí za krále blbců. Rád bych věřil, že právě takto jsme jej podle režisérky měli po většinu filmu vnímat. Tedy nikoli nepoučitelně zamilovaným pohledem Tony, která si svého partnera nepřestává idealizovat ani poté, co ji připraví o dobrou náladu, nervy a veškerý nábytek. Zatímco melodramata se nás většinou snaží přesvědčit, že skutečné štěstí spočívá v lásce až za hrob, v Mém králi láska z lidí doluje nejen jejich nejlepší, ale také ty nejhorší vlastnosti, které postupně převáží. Stejně jako ve skutečném životě, také zde se vztah ústředního páru mění ve válku eg a vysilující cyklus scházení a rozcházení, udržovaný v chodu částečně vírou (v nápravu), částečně strachem (z osamocení). V tomhle je film stejně bolestivě pravdivý jako v nepřizdobeném zobrazování hádek, opilosti nebo snahy rozchodit rozbité koleno. Film plný vnímavě odpozorovaných situací je ale pro diváka svou zacykleností současně podobně únavný jako jejich vztah pro Giorgia a Tony. Maïwenn tentokrát ještě více než v Polisse spoléhá na charismatické, s rolemi plně sžité herce, jejichž improvizovaně působícím dialogům, hádkám a postelovým hrátkám víceméně uzpůsobuje nejenom délku jednotlivých scén (přepálenou), ale i dramaturgii celého filmu (rozvolněnou). Úsilí o autenticitu, vyjma několika hysterických eskapád poměrně úspěšné, je vykoupeno tím, že se snímek společně s hrdiny stává čím dál nesnesitelnějším a od určitého okamžiku již ani nesděluje nic nového, pouze rozmazává projevy protagonistčiny rostoucí emocionální lability (čímž je naopak výsostně melodramatický). Navíc si nejsem jist, zda film nevyznívá jako varování před zamilováním (a vztahy vůbec) nechtěně, ale i díky tomu existuje slušná šance, že Můj král osloví jak cyniky, tak romantiky. 70% (20.10.2015)

Réžijne veľmi dobre zvládnutý film o príťažlivom kúzle narcistickej poruchy osobnosti. O tom, ako vzťahy nadväzujeme, čo nás dokáže okúzliť a opantať, ako ľahko sa dokážeme zaľúbiť a dlho ľúbiť, i napriek tomu, že nám niekto vo vzťahu vlastne celý čas ubližuje. Sú vzťahy patologické, toxické a aj normálne. Tony a Georgio mali vzťah plný vášne, pôžitkov a radosti, pričom takáto vzťahová dynamika obnáša aj veľa smútku, sĺz, utrpenia, rozchodov a návratov k sebe. Partner typu "King" vyžaruje svojou neodolateľnou energiou, panuje, dominuje, má svojich poddaných a jeho vzťah k žene je založený v prvom rade na manipulácii. Tak to vo vzťahoch robí, tak sa to naučil, tak mu to vychádza. A za sebou necháva zranenia a spúšť, aj keď je to s ním občas neskutočne krásne a čarovné. Vo filme možno oceniť najmä vykreslenie Georgovej osobnostnej patológie, ktorú v bežnom živote málokedy nájdeme práve v takejto podobe. Manipulácia na manipuláciu. Tony si síce liečila zlámanú nohu, predovšetkým si potrebovala vyliečiť svoje srdce a dušu.To, na čom môže byť vzťah zo začiatku postavený, nemusí trvať na veky a na pevný a trváci vzťah to nestačí. Dejová línia bola jednoduchá, priamočiara, zrozumiteľne vykresľujúca túžby, potreby, charaktery a celý vývin dynamiky vzťahov. Pekným momentom bolo zobrazenie transformácie hlavnej hrdinky. Získala si odstup od "panovníka", čo naznačila záverečná scéna. Pohľad na svojho kráľa bol o láskavosti a predovšetkým o nadhľade. (04.05.2019)

Spočiatku ma až šokovalo neuveriteľne spontánne, bezstarostné, afektovane uvoľnené a smiešne teatrálne prehrávanie oboch hercov (o čo viac som v konečnom dôsledku ocenil „suchého a obyčajného“ Louisa Garrela z Rojkov, ktorý sa na nič nehral). Fakt som mal dosť, keď som videl, čo zamilovaný párik stváral pred kamerou. Bolo mi z toho až zle. Mal som chuť vziať hasiaci prístroj a hodiť ho do televízora. Alebo si doňho začať vrážať hlavu až do momentu, kým ju nebudem mať na kašu. Bolo to miestami až nechutné. Sorry, ale cítim to tak. Pôvodne som to chcel pozerať s pani manželkou, ale nakoniec som si to pozrel sám a som presvedčený o tom, že to zachránilo náš vzťah; ak by sme to pozerali spolu, určite by som požiadal o rozvod. Navyše sú obe postavy "zlé" – hysterická koza závislá na sedatívach (nesympatická Emmanuelle Bercot) a nezodpovedný, sexom posadnutý, prestarnutý týpek na ťažkých drogách a fete (kedysi môj veľký miláčik z Purpurových riek Vincent Cassel). To ozaj nie je moja šálka kávy. Ono je teoreticky zaujímavé sledovať citové vydieranie ženy, ktorá na začiatku bola normálna, mužom, ktorý je rovnako „spaľujúco šarmantný“, ako maniakálny (v tom zmysle, že ju túži vlastniť a nedovoľuje jej dýchať). Ale pozerá sa na to veľmi ťažko. Ak chcete niečo o „začiatku, strede a krutom konci jedného vzťahu“, siahnite skôr po osvedčenej klasike 500 dní so Summer. (20.11.2017)

Možná je matoucí, že Maïwenn prezentuje 'jen' něco, co natočili stovky filmařů před ní. Ale nemělo by zaniknout, že její verze dějin jednoho bouřlivého vztahu je plná bryskních dialogů, skvěle vypointovaných situací, charakterů, které si lze snadno oblíbit, a královské energie Vincenta Cassela. Vzácná situace, kdy nadhled, přístupnost a inteligence kráčejí v romantickém (melo)dramatu ruku v ruce. [Cannes 2015] (18.05.2015)

Klasické vztahové dramatično, které nedává moc smysl, ostatně jako vztahy obecně, ale na druhou stranu Vás zhypnotizuje na tolik, že chcete vědět víc a víc. A tak koukáte a koukáte a zároveň Vám dochází, že Vincent Cassel tu má asi nejpozitivnější roli v jeho kariéře, která nevyvolává strach, hnus a vztek, jako u jiných jeho rolí. No a když už se Vám bude zdát, že film začíná bejt zbytečně dlouhej, tak ho tvůrci velice decentně, ale po francouzsku, utnou. Takže Vám v duši zůstane jeden francouzskej pár, kterej dopadl tak, jak dopadl a Vy s tím stejně nic neuděláte. (04.04.2018)