Nymfomanka, část I.

Pro svůj tvar prakticky nehodnotitelné dílo, které svou strukturou a narativem připomíná spíše obsáhlou knihu než film - ve které je navíc všechno, od rybaření přes Bacha až k Bondovi. Trier mě tentokrát v osobní rovině nesmetl tak, jak se mu to úspěšně povedlo u všech jeho předchozích filmů, působivějších analytických děl ale na druhou stranu moc nenatočil. Bez diskuze dílo génia. (13.01.2014)

Kolegové mají za to, že NYMFOMANKA je svým roztržením vejpůl hodnotitelná až po zhlédnutí obou dílů. Osobně si to ale nemyslím, protože ČÁST I. i ČÁST II. se navzájem liší co do způsobu vyprávění, výstavby i vyznění. První, kterou stavím na pomyslný vrchol distribuční nabídky loňského roku, je maximálně ozvláštňující tím, že přebírá konvence z různých mediálních odvětví a uměleckých děl a staví je na odiv. Dělení do kapitol vychází z literatury, vysvětlující vsuvky připomínají zase zkušenost ze surfování po netu a upomínají na dokumentární tvorbu, fungování a efekt hudby je demonstrován v několika montážích, inscenování postav v předkamerovém prostoru má evokovat malířská díla a odkazuje se na uznávané klasiky světové kinematografie, zatímco se variují vyprávění typické pro pornografii (tenkrát poprvé, zaseklý výtah ad.)._____ Důležitou roli hraje divácké očekávání, které je v případě NYMFOMANKY, ČÁSTI I. nenaplněno či zklamáváno. Kvůli záměrné doslovnosti budou rozhozeni ti, kdo u završení trilogie Deprese očekávali stejnou nejednoznačnost a příklon k umělecky odvyprávěnému snímku jako ANTIKRIST a MELANCHOLIA, a asexuálnost prezentovaného zase neuspokojí ty, kdo se nechali nachytat na nadsazenou reklamní kampaň. Popření vývoje titulní postavy („Nic necítím!“), okázalá nespolehlivost vyprávění Joe, řada Seligmanových odboček i nemotivované užití různých stylistických postupů dává jasně najevo, že jde o jednu velkou hru, kdy se prvky vyprávění i stylu uskupují do vzorců. Odpovídá tomu i vyznění, kdy „jednička“ se dá vykládat jako dílo o snaze porozumět světu skrze rozpoznané vzorce v umění a společenské vzorce chování při interakci jednoho člověka s druhým… a o prostupnosti těchto kategorií. (17.01.2014)

Zhlédnuta DC (145minutová) verze. Tenhle film není o sexu a kdo si to myslí, nepochopil jej. Tenhle film je o lidské duši, kterou ovládá a do jisté míry definuje sex. Lars to udělal chytře, opět vzal jednu věc, kterou brutálně zakomponuje do života jedné osoby a my, diváci, pak sledujeme její totální odhalení (nejen fyzické) a zároveň proces toho, jak ta věc (v tomto případě nymfomanie) ovlivňuje nejen tu osobu, která je tou věcí "postižena", ale zároveň její okolí. V tomto filmu to je ještě více zřetelné, když sledujeme Joe už od maličké holčičky až po její střední věk. Tenhle film je (a nebojím se to napsat) momentálně nepochopené mistrovské dílo, které jednoho dne bude mít své místo ve filmové historii. A nebude to kvůli sexu. Lars se mi jako tvůrce líbí čím dál tím víc, protože se nebojí posunovat hranice a zároveň tvoří něco, co sice může působit jako póza, ale není. Nymphomaniac je ten typ filmu, u kterého chápu, že se někomu nelíbí. 100 %. (21.02.2015)

Tiera baví provokovat, to je všeobecně známo. Ale kam až je schopen jít? Odpovědí je Nymfomanka. Nabízí opět řadu zajímavých záběru, které připomínají především jeho starší snímky Prvek zločinu a Evropa, Dlouhé záběry, kdy kamera projíždí objektem a nabízí pohledy z různého úhlu na ležící ženu. Poetické záběry či hra symbolů ať už z oblasti matematiky, rybaření, přírodovědy nebo hudby mají zřejmě docílit hloubky příběhu, ale působil na mne spíš rušivě. Jenže mi to nedalo. Pustila jsem si Nymfomanku ještě jednou, aby mi navazaovala na druhou část. A objevila se mnohem zábavnější poloha. To, že si z nás pan režisér bezostyšně utahuje jsem vnímala už poprvé, ae podruhé se mi podařilo naladit se na jeho vlnu. A užila jsem si to!! Začala jsem se těšit na dvojku. (08.12.2014)

Prozatím spíše rozpaky z nového Larsova "kontroverzního" žertíku. Jednotlivé stylově odlišné kapitoly jsou funkční, od depresivního Deliria až po takřka groteskní (a nejzábavnější) Paní H. s Umou Thurman. Co mi ale dost lezlo na nervy, to je ten rámující rozhovor mezi Gainsbourgovou a Skarsgårdem, který se celý nese v duchu "já o koze, ty o voze". Topí se v jalových alegoriích a metaforách, které Trier navíc ubíjejícím způsobem doslovně zobrazuje. Ty alegorie jsou občas tak pitomé, že mi nezbývá nic jiného, než je považovat za Trierův uvědomělý výsměch filosofům a uměnovědcům, kteří se s oblibou snaží propojovat nepropojitelné, hledat smysluplný systém tam, kde žádný není, a nacházet hluboké pravdy v připodobňování sexuálního výletu vlakem k rybaření. Tady nic hledat nemusí, protože Trier to našel za ně. A všecko to explicitně ukázal, od náčrtku výskytu ryb v řece po grafické znázornění zlatého řezu. Věřím, že se teďka směje a prozpěvuje si do toho něco v tomto stylu. Pokud ne, tak zblbnul. Uvidíme, co přinese Volume 2. (27.12.2013)