Rok klidného slunce

Milostné komorní drama ze zoufale zničeného Polska roku 1946 mi zůstane dlouho v hlavě. Ano, kdesi v hloubi tam sice cítím počáteční tezi a kalkul, avšak síla příběhu vše přebije - a člověk ví, že přesně takhle to musí být, přesně takhle se věci dějí, takhle funguje Osud, který "se nám podobá". Maja Komorowska jedinečná, Scott Wilson skvělý. A ostatní rovněž. - Snímek jsem viděla v kopii, u níž v posledních sekundách oněměl zvuk. Netuším, zda šlo o technickou chybu, nebo naopak o umělecký záměr ("tiché" slunce). Možná jen kouzlo nechtěného, leč to ticho, to nenaplnění, přetržení, prázdno..., to bylo naprosto přesné. (22.10.2011)

Podivuhodně dobrý a osobitý (po)válečný snímek o prostých osudech. Hned zkraje mě okouzlila křehkost vznikajícího vztahu i obou zcela nehrdinských, ale plně lidských, zranitelných a zraněných hrdinů. Velký podíl na tom mají výborné výkony obou představitelů. Začínám si zvykat na to, jak dobře Zanussi umí dobře vést herce. Obzvláště Scottu Wilsonovi se povedlo vytvořit postavu vojáka způsobem velmi netypickým, ale o to poutavějším. Překvapilo mě, že Zanussi klade velký důraz na estetickou stránku filmu, což bych zrovna od něj nečekal (i když jsem viděl jen pár jeho filmů - všechny spojoval výrazový naturalistismus, civilnost). Sdělení se tak hodně posouvá do obrazové roviny, což je ostatně nabíledni vzhledem k tomu, že postavy si nerozumí a dialogy velkou roli hrát nemůžou. Mnohé scény jsou z tohoto pohledu nezapomenutelné. Od momentu seznámení, přes smutný swingový tanec, až po Normana opuštěného na nástupišti. Povedené je také přenesení důrazu na pohledy postav, které celou dobu říkají nesmírně mnoho (opět skvělí a skvěle vedení herci). Bohužel ale film místy ztrácí tempo a scénář se cyklí - například ve zbytečně variované scéně s překladatelem. Byl by rozhodně prostor zanořit se ještě více do hloubky a bylo by to určitě vhodné. Potenciál měl příběh veliký. Některé výrazné prvky také zůstávají nedořečené, nedovysvětlené. Od podivné Zapasiewiczovy postavy až po nahozenou myšlenku, že štěstí může člověk najít i v utrpení. Celkově je každopádně velkou křivdou, že film je takřka neznámý. (17.04.2012)

Zanussiho filmy věnující se spíš morálním dilematům moc nestárnou. Tady pro mě bylo těžší se do postav naplno vzít, protože zub času se na výrazových prostředcích už trochu podepsal. Líbil se mi ale jejich postupný vývoj. Oba se vyrovnávají s traumatem války a postupně si, opatrně, zkoušejí připustit, že by možná mohli být šťastní, a sledovat ten vývoj bylo působivý i bez toho, aby mě to rozbrečelo. Příjemný překvapení v nabídce Netflixu. (12.08.2020)

ad zaujímavosť k filmu. k záverečnej scéne z filmu Zanussi povedal, že keď boli s Andrejom Tarkovskim v Monument Valley, tak Tarkovskij prítomnú scenériu prirovnal k ikone. a hovorili vtedy o tom, kto z nich natočí film, kde by bola scéna situovaná práve v tomto prostredí. podarilo sa to nakoniec Zanussimu... (29.10.2014)

Uz som sa rozlucil s tym, ze za tento rok /2020/ objavim silny film, ktoremu dam maximum. namiesto toho objavujem starinky - a dobre som veru urobil. Reziser Krzysztof Zanussi natocil neskutocny film. Riesi tu maximalne fajne veci ako vyzeralo Polsko po II Svetovej, Polsko je komplet rozbite, cesty rozmlatene, na kazdej budove je poznat stopy vojny. REziser vhodne riesi otazku, Jak sa moze Polsko vratit do normalnych kolaji po tolkom niceni, zabijani, devastacii, bombardovani. Este dobre, ze pan reziser nespomenul to najhorsie, a to konkretne nemecke vyhladzovacie tabory na uzemi Polska. Povojnove Polsko vsak ma nadej an zmenu k lepsiemu, jednak polsky narod si stat znovu vybuduje a jednak ide o krasnu vec - Americanka sa zamilovala do Poliaka, ci pardon, naopak, Polka do Americana. Kedze funguje jazykova bariera, dorozumievaju s arecou tela, filmu vladnu aj sympaticky neohrabane pokusy o preklad. Maja Komorowska bola skvela, videl som aj uz postarsieho polskeho herca Janusza Gajosa /Ctyri z tanku a pes 1966, Vyslech 1982/ : 100 % (05.09.2020)