Režie:
Roman PolańskiKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Mathieu Amalric, Melvil Poupaud, Grégory Gadebois, Vincent Grass, Wladimir Yordanoff, Didier Sandre (více)Obsahy(1)
V roce 1894 je důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus nepravdivě obviněn z velezrady a odsouzen k doživotí. Tato událost vstoupila do historie jako Dreyfusova aféra. (Pilot Film)
Videa (8)
Recenze (91)
Džakuzi starého pedofila Romči mají už dost zarezlé trysky. Okázalý naleštěný smalt a strojově přesné tvary nevynahradí absenci pořádně natlakovaného vířivého proudu, a tak máte pocit, jako byste s procítěným výrazem vlezli do honosné luxusní vany, do které si ale musíte prdět, abyste se vůbec dočkali nějakých bublin. Dramatik pošel stářím a ten zbylý senil navíc místy stříhá jako krejčí s alzheimerem. S Cvajfusem a armádním kokotismem se toho tedy dalo navyvádět daleko víc, svižněji, zábavněji a bez rohypnolu. ()
Ve chvílích, kdy se podplukovník Picquart snaží přesvědčit své nadřízené o Dreyfusově nevině, může divák jen bezmocně skřípat zuby. Totéž platí i o sekvencích ze soudní síně a u ukázkách, kam až snaha o prosazení spravedlnosti hlavního hrdinu dovedla. Nicméně pokud jde o samotné vyšetřování či chvíle z Picquartova osobního života, tak film trochu ztrácí a taktéž bych ocenil více prostoru pro Dreyfuse a jeho rodinu. Na to, že právě Dreyfus je styčným bodem celého filmu, je ho tu na můj vkus strašně málo. Každopádně slušná práce a člověku ten tupý antisemitismus, se kterým se ostatně setkáváme i dnes, prostě nejde na rozum. 75% ()
Vypadá to jako béčková varianta obrazů Auguste Renoira a filmu s Jeanem Renoirem s těžkými kusy viktoriánského nábytku. Jako by to režíroval nějaký filmový znásilňovač. Ale Dreyfus má něco současného a má co říct i světu ve kterém žijeme. Polanski fakta z encyklopedie ilustruje pozorně, ale vlekle a s řadou zbytečností. Polanski dostal za film cenu rancouzské filmové akademie Cesar za pečlivost, důkladnost, důslednost dobové patiny, za politickou korektnost, za pozornost cizince vůči dějinám země, jež mu poskytla azyl. Ve filmu je polopaticky zdůrazňovaný antisemitimus – „Římané házeli lvům křesťany, my židy“, nanicovatá role Picquartovy milenky, již pochopitelně hraje režisérova manželka Emmanuelle Seignerová, i bezúčelné střídání časových rovin. Naopak účinkuje kresba prostředí od salonů po špeluňku, kde sídlí špionážní úřad, a také metodika vyšetřování, která mnohdy připomene seriál Dobrodružství kriminalistiky. Ovšem točí se vesměs kolem dopisů, což není zrovna strhující rekvizita, zvláště když se připočte úporná snaha, aby si vydatně „zahrál“ každý útržek papíru, každý klíč od dveří či od trezoru. Snímek Žaluji! je prostě hodně procedurální, konverzační a konvenční včetně stavby: jednu hodinu Picquart odhaluje pravdu, druhou hodinu se ji snaží zveřejnit navzdory odporu svých nadřízených, kteří se obávají blamáže. Aneb historické Tři dny Kondora, nicméně bez akce, bez tajemství a bez diváckých sympatií pro osamělého pěšáka čelícího spiknutí mocných. Jean Dujardin v hlavní roli zosobňuje až příliš hrdinský typ fešného oficíra, jediného spravedlivého mezi zaprodanci. Louis Garrel coby Dreyfus má zas poměrně málo prostoru a ostatní herci jen vyplňují příslušná políčka v modelové partii. Teprve zručně inscenované soudní divadlo vnese do akademické podívané vzrušení a napětí, zatímco vnější efekty v podobě šermířského souboje nebo digitální bouře nad Ďábelským ostrovem vyznívají uměle. Ještěže finální setkání obou klíčových mužů má pěknou pointu. Ale v tak popisném pojetí mohl Dreyfusovu aféru natočit kdokoli. Kdyby do případu nevinné justiční oběti zkusil Polanski propašovat paralelu s vlastním osudem „štvance“, byť sám se k vině za znásilnění nezletilé dívky přiznal, měl by film Žaluji! alespoň příchuť provokace. ()
Roman Polanski rozhodně neztratil schopnost točit velmi dobré a zajímavé filmy. Žaluji! může divák brát jako jeho celoživotní pokus o jistou rehabilitaci před veřejností. Roman Polanski je kontroverzní, do USA má snad i zakázaný vstup, možná právě proto režíruje tak jak režíruje a neohlíží se nalevo ani napravo. 70% ()
Předně: zoufale mi chyběla hudba. Desplatův štěk v závěru a jeden kankán to opravdu nevytrhli. Pokud by snímek provázela kvalitní hudba, měl by mnohem lepší spád a jiskru, čili tento tah Polanského za originální nepokládám. Jinak se jedná o výborně natočený, pravdivý, doslova šokující příběh, který mě zaujal celý. Dost pasáží mě vytáčelo až hrůza a vstoupit po tom všem zpět do armády, to snad nezasluhuje obdiv, nýbrž svěrací kazajku. Obsazení výborné- Dujardin je rolls royce a Garella vidím vždycky ráda, výprava, kamera, špionáže, intriky, justiční omyl, antisemitismus, neúcta k člověku, k dílu, ke spravedlnosti, proti tomu smysl pro čest a pravdu, vše pečlivě naváženo a postupně přidáváno do bublajícího kotle se zkostnatělou justicí, zaprděnou armádou, prospěchářstvím, odstraňováním nepohodlných, okořeněno jediným osobním setkáním pachuti všelijaké a přisoleno Zolovým fenomenálním novinovým článkem Žaluji!. Polanski si tímto kusem ostudu jistě neuřízl, ale maličko tomu chybělo a mohli jsme se tady rozplývat nad peckovním filmem. ()
Galerie (50)
Photo © Gaumont
Zajímavosti (9)
- Výkonným producentom filmu bol ruský oligarcha Roman Abramovich. (Real Tom Hardy)
- Émile Zola před výkonem trestu, k němuž byl odsouzen za pamflet s názvem „J'accuse!“ („Žaluji!“) v periodiku L'Aurore, uprchl do Londýna. (stefji)
- K výkonu trestu na území Francouzské Guyany byl odsouzen také Henri Charrière, známý pod přezdívkou Papillon (Motýlek). Stejně jako Dreyfus nakonec skončil na Ďáblově ostrově, odkud uprchl do Venezuely. Podle jeho autobiografického románu s názvem „Motýlek“ byly natočeny již dva stejnojmenné filmy – Motýlek (1973) a Motýlek (2017). (stefji)
Reklama