Reklama

Reklama

Andrej Rublev

  • Sovětský svaz Andrej Rubljov (více)
Trailer

Sovětské drama z roku 1966 je historický životopisný film od režiséra Andreje Tarkovského, na jehož scénáři se podílel také Andrej Končalovskij. Snímek, který je volně inspirován životem Andreje Rubleva, slavného ruského malíře ikon z patnáctého století, usiluje o vykreslení realistického portrétu středověkého Ruska. Tarkovskij se v něm snaží představit umělce jako historickou postavu a křesťanství jako axiom ruské historické identity v bouřlivém období ruských dějin, jež nakonec vyústilo v nástup carského režimu. Film pokrývá témata, jako jsou umělecká svoboda, náboženství, politická nejednoznačnost, sebevzdělávání a nezničitelná tvořivá energie v rámci represivního režimu. Kvůli nim byl v oficiálně ateistickém a autoritářském Sovětském svazu po dvě desetiletí cenzurován. (Cinemax)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (241)

novoten 

všechny recenze uživatele

Nejsem příznivcem podobných příběhů (a například připodobňovanou Markétu Lazarovou upřímně nemám rád) a jediný důvod, proč jsem se ponořil do několika kapitol východní minulosti, byla pověst Tarkovského majstrštyku. I proto jsem přivítal režisérskou verzi, která stopáží přesahuje půlčtvrtou hodinku, abych tak mohl prožít opravdu všechno a doteď nevím, jestli jsem se rozhodl správně. První část jsem si totiž spíše přetrpěl. Životní moudra v obalu syrové historické fresky jsou poněkud silná káva a chytat se každého trpitelského monologu v naději, že rozpoznám jakoukoli oduševnělou ideu, mě zkrátka ničí. Jaké je pak překvapení, když se ve druhé části obraz zcela změní a děj od začátku vtáhne natolik, že se například nájezd Tatarů stane nezapomenutelným zážitkem. Když jsem pak okouzleně vnímal i celé snažení se zvonem a jeho metaforické vyznění, dostal jsem pocit, že jsem snad viděl dva různé filmy slátané pod jeden název. Přesto výhrady k odcizenosti a místy opravdu nesnesitelné pomalosti zůstávají a vzhledem k tomu, že Solaris nebo geniální Stalker hrají mnohem více na fantazii, budu stále tíhnout k těmto pozdějším počinům. ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Pověst, která tento středověký epos předchází, není daleko od pravdy. Některé scény jsou zcela geniální a nezapomenutelné. Na druhou stranu jsou tři hodiny dost a nejsem si jist, zda je celý ten čas dobře vyplněn. Druhá část byla místy zdlouhavá a ještě štěstí, že z letargie jsem se vždy dostal díky nějakému nevšednímu záběru, kterých je naštěstí dost. I tak patří Andrej Rublev mezi "must see filmy" díky nezpochybnitelnému režérskému umu Andreje Tarkovského, který zde prokázal. ()

Reklama

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. ()

Superpero 

všechny recenze uživatele

Ve všech Tarkovského filmech (co jsem viděl) mi prostředí přijde spíše jako kulisa pro filosofické myšlenky hrdinů. Většinu jeho filmů jsem spíše nepochopil, Andreje jsem pochopil a možná právě kvůli "reálnému" středověkému prostředí. Tarkovský je opravdu mistr filmař a tahle jeho vize určitě nenechá hodně lidí chladnými. ()

Galerie (58)

Zajímavosti (23)

  • Festival v Cannes projevil o film zájem už v roce 1967, kdy byla v rámci 50. výročí Říjnové revoluce jednou ze sekcí festivalu „Retrospektiva sovětského filmu“. Přestože film byl už dávno hotov, oficiální vyjádření SSSR znělo, že na filmu probíhají ještě drobnější úpravy. Až v roce 1969 bylo schváleno, že snímek smí být zařazen mimo hlavní soutěž. (Vodnářka)
  • Ve scéně, kde padá po schodech, byl kůň střelen do hlavy. Štáb ho získal na jatkách, kde měl být tak jako tak zabit. (džanik)
  • Postava Daniila (Nikolaj Griňko) je založena na Daniilovi Čornyjovi, ruském malíři a spolupracovníkovi Andreje Rubleva (Anatolij Solonicyn). Má se za to, že jejich společná malba zdobí chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice ve městě Vladimir. (HellFire)

Reklama

Reklama