Cartouche

Nastanou nám chladné noci. Něco ještě podnikneme a pak skončíme, jak určí osud... Těchto francouzských historických velkofilmů, z nichž se řada těšila obrovské oblibě i u nás, jsem neviděl dosud mnoho a tak neumím posoudit, nakolik může Cartouche spomezi nich vyčnívat, zda byl v něčem přelomový nebo naopak v mnoha směrech (jak tady píšou někteří) spíše jen kopíroval dřívější úspěšné kostýmní veselohry. Pro mě je důležité, že jsem viděl podmanivý film s bohatou výpravou a výborným hereckým obsazením, který mě od začátku dokázal vedle toho upoutávat hlavní postavou neochvejně rázného zbojníka, přesto ctícího morální čest, stejně tak znamenitou porcí dobrodružství, napětí a humoru. Také vím, že mi v druhé polovině Cartouche začal již chvílemi připadat mírně vleklý a že jsem po dvounásobně silném vyvrcholení s působivou temnější atmosférou naopak trochu zalitoval náhlého konce a toho, že se Philippe de Broca se svým tvůrčím týmem neodhodlal pokračovat v příběhu Cartouche dál a navzdory odlehčenému stylu nezakončil svůj film přeci jen dle vzoru antické tragedie onou popravou... i když chápu, že v roce 1962 diváci na něco podobného nemuseli být v komedii připraveni. Přesto jsem velmi rád tuto klasiku s mladým živelným Belmondem a krásnou Claudií zhlédl a po uzemňujícím závěrečném dovětku se přikláním ve svém hodnocení k 4. hvězdičce. [70%] (23.10.2021)

Čistých 60%. Nejvíce se mi líbila poslední tak půlhodinka, kdy se film překlopil do takového dramatu o tom, jak peníze mění lidi a jak mohou ovlivnit lidský úsudek a chtíč a celé to vede ke zkáze člověka. Před tím to byl čistý průměr. Podle mě se měli tvůrci vydat jasným směrem - a to buď dobrodružná komedie s notnou dávkou nadsázky a nebo dobrodružné drama. Mě se zdálo, že chvilku to je to a pak zase todle a celkově mi to působilo dosti nesourodě, resp. nemělo tu správnou atmosféru a rušilo mě to. Prostě takový průměr, čekal jsem více. Howgh! (05.04.2005)

Historické dobrodružství socialisticky orientovaného francouzského Jánošíka, Cartouche, je plné "moudrých" frází, které Belmondo pronáší velice přesvědčivě, ale ani jeho charisma rebela vás neodradí se alespoň jednou škodolibě pousmát. Na koleně napsaný scénář nahání postavy z jedné šarvátky do druhé a s logikou si hlavu dvakrát neláme. Celé Cartouchovo dobrodružství postrádá výraznější emoci, která by diváka vtáhla do děje a defacto nemáme důvod tomuto zbojníkovi fandit (levicově orientovaní diváci to mohou vnímat jinak :-)). Zmíněné tvůrčí kotrmelce nedokáže zakrýt ani pevně sešněrovaný dekolt Claudie Cardinale, před kterým dá Belmondo nakonec stejně přednost jiné dámě. 40% (25.03.2012)

Na Slovensku to byl Juraj Jánošík a ve Francii Louis Dominique Cartouche. Loupežník, který v době regentství okrádal šlechtu a rozdával chudým. Koneckonců, stejně jako Juraj Jánošík i skončil. Nejrůznějších příběhů a balad o něm vzniklo poměrně hodně, a tak není divu, že se takového námětu chytli i filmaři a natočili snímek „Cartouche“ (1934). Nejslavnější však zůstává tento v pořadí třetí, kde si hlavní roli s vervou sobě vlastní a obrovským charismatem zahrál Jean-Paul Belmondo, pro něhož to byl v podstatě zlom v kariéře, neboť se již postupně vymaňoval z tzv. nové vlny kinematografie. Není náhodou, že film vznikl, protože o divácký zájem o historické romanticko-dobrodružné filmy se postaral už Jean Marais, po němž v tomto žánru zejména v 60. letech nastala poměrně velká tvůrčí bouře. Angeliku tímto zdravím. Režisér Philippe de Broca neponechal nic náhodě a povolal herecky skutečně elitní obsazení. A tak se známá starší generace setkala s generací novou, jako by šlo o předávání žezla. Jinak ale film ničím nevybočuje ani neztrácí. Jean-Paul Belmondo srší obrovskou vervou a energií a je k nezastavení. Škoda jen, že začátek příběhu věrně využívá známou šablonu již od výše zmíněného slovenského Jura Jánošíka, či anglického Robina Hooda a jinak z místní Francie charakterově chrabrost, odhodlání a odvahu ďArtagnana. Každopádně to hlavní, co je třeba z filmu vyzdvihnout, je snaha dobrodružně pobavit a romanticky oslnit divákovo oko. Ženy mají Jeana-Paula Belmonda, muži Claudii Cardinale. To znamená, že o nějaké historické věrnosti nemůže být řeč. Legenda je prostě jen legenda. Humor se tak rovnoměrně snoubí s akčními scénami v příběhu, který sice vyniká zejména svými poněkud dějově chaotickými excesy, ale rozhodně má na to, aby popcornově pobavil. (09.10.2023)

Mistr Belmondo a madam Cardinale zábavně, příjemně a někdy dramaticky vážně podávají příběh, jehož linie jasně odpovídá jiným filmům o legendárním hrdinovi, co bohatým bral a chudým dával. Člověk pak nemusí dávat pozor, aby mu něco neuniklo z děje, a spíš si vychutnává romanticky naivní šermířské scény, rychlost vysvobození zajatců, lásku na první pohled a další komické situace, kterých je tam z dnešního pohledu, myslím, víc než autoři zamýšleli. Prostě krásně kýčovitý odpočinek po náročném úterním dni. (05.05.2010)