Usměvavá zem

Asi nejzábavnější snímek z kategorie budovatelských filmů, s těmi nejhodnějšími komunisty, na rok 1952 celkem rarita. I když je pravdou, že si soudruzi tak trochu znečistili svoje vlastní hnízdo, my hnidopichové se tážeme, proč sjednocovali vesnici násilím, když to podle tohoto filmu šlo i způsobem jemným a hlavně dobrovolným? Zvlášť předseda darmochlebského JZD, kovaný soudruh Korbelář, snad musel být v mládí členem Rychlých šípů nebo alespoň vroucím křesťanem, jinak si jeho dobrotu a shovívavost i vůči třídnímu nepříteli vysvětlit nedokážu. Pěknou postavou byl původně účetní Benda, kterého ale přestalo bavit "hrát si s číslíčkama", a tak zůstal v automobilce tahat gumy. Nebo ten Neumannův dědek, který byl v mládí jen "boží hovado", pořád se dřel, ale teď ve stáří prozřel a nabádá mladé, ať do toho JZD vstoupí, neb práce je tam pohodičkou a ta jézeďácká kantýna, hmmmm, no jak tam se vaří... kam se na jídla z ní hrabe podomácku udělaná husa. Pepíček Beyvl opustil projednou své role užvaněných neškodných dědečků a transformoval se ve zlého kulaka, pronášejícího neuvěřitelné věty typu "mě udělá každý,protože já taky každému udělám". No...no...no... no radši nic. No a film sem tam novátorsky přeskakuje ze socialistického (ne)realismu do surrealismu až dadaismu, o čemž svědčí věta prokazující, že marxleninští matematici nebyli žádná ořezávátka, donutili konečně svoji abstraktní vědu produkovat i něco hmatatelného, reálného: "osmička nežere, myslím že se oprasí!". Anebo věta komentující neuvěřitelné úspěchy socialistického zahradnictví, totiž že "Jahoda dává 12 litrů mléka denně!". (02.10.2013)

Je to skutečně The Smiling Country. Upřímné a budovatelské úsměvy Darmochlebáků v kontrastu s falešnými úšklebky vypočítavých, mamonářských sedláků z Rousova, které ovšem čeká nádherné prozření. Protože silně charakterní straníci, kteří dokáží ocenit i práci nestraníka, umí a chtějí pomoct i těm zaslepeným Rousovákům, kteří se stávají dokonce obětí nelítostného a záškodnického hospodského, kteréžto role se Josef Beyvl zhostil opět skvěle. A nejen on. Stanislav Neumann, jako stařík na vejminku komentující postupné prozření Rousováků, zajišťuje výborný humor. Prozření je zde skutečně hodně, nevyhýbá se ani jedné vesnické drbně, od které by se mohl lecos přiučit, např. pan Troška, který tyto postavy velmi rád do svých "filmů" nasazuje. Ovšem, obávám se, že na to už je pozdě. Černobílý, herecký koncert narušuje pouze rudý ruch. Gottwald a Stalin ve dřevě a za sklem, nemůže chybět v žádném záběru z kanceláře předsedy družstva. Nelidské zločiny těchto dvou ozdob tito družstevníci skutečně neřešili, nevěděli. Za to věděli, jak pracovat všichni a pro všechny. Lidský a humánní socialismus visel ve vzduchu, ovšem léta padesátá si nechala tento budovatelský balónek ulétnout. Film z doby, kdy se člověk ještě mohl rozhodnout, po té už si pro ten dobytek, či koně budovatelé prostě přišli bez vyptávání. Poctivá a smysluplná práce zastíněná zločinností 50.let se dnes prostě nemůže ignorovat. Pro československého diváka krásná, i když dobou narušená podívaná. (25.09.2013)

Nádherná budovateľsko-poľnohospodárska agitka z krásneho prostredia južných Čiech. Z Václava Gajera si mohli v tej dobe brať príklad aj iní režiséri, pretože takto má správna agitka vyzerať. Scenár napísali Josef Neuberg a František Vlček, ktorí to naozaj vedeli a pri písaní scenárov o revízorovi Gustávovi Andělovi, povýšili tento žáner na umenie. Vlastne títo dvaja páni majú na svedomí to, že mám agitky rád. (26.09.2013)

Pro milovníky kapitol z dějin českého filmu naprostá radost. Gajerova Usměvavá zem je přesně na půl cesty mezi Vzbouřením na vsi a Dovolenou s Andělem. Poučení a oslava z prvních let JZD nikdy předtím ani po tom nebyla tak milá záležitost. V hlavní roli moudrý a kamarádský předseda Otomara Korbeláře dává tušit, že staré pořádky již máme dávno za sebou. Je přece tak snadné zaplnit herecký ensemble jen figurkami všech těch vesnických typů, se kterými si náš milý předseda tak hravě dokáže poradit. Všichni ti Řepové, Beyvlové, Neumannové a Deylové stejně nakonec pochopí, že pouze JZD je ta správná cesta. Pochopí to i ty bývalé drbny pavlačové Skrbková, Nademlejnská nebo Kurandová, pouze Baldinka zůstává v roli záporné, protože raději by pomlouvala a nebudovala. To je tak, když odjaktěživa počítáme jen od roku 1943, nehledíme na práci, ale pouze na peníze... Do toho všeho samozřejmě zcela přirozeně zapadá motiv mladé lásky, kolektivní odpuštění vdově po odbojáři, který padl u rozhlasu. A kdyby vám přišlo, že moderní péči o kravín zavedl až Troška pod krycím názvem Pláničkova metoda, věřte, že už zde měly krávy své masáže a sprchy. Je zkrátka neodpustitelné, kolik takových filmů jako Usměvavá zem je stále nedostupných pro širokou veřejnost. Protože pouze pokud budou všechny filmy k dispozici, může nastat spravedlnost. Kritické myšlení nelze vyčíst ze stručných skript, filmy je nutné nejprve vidět. (31.03.2019)

Sorelácké shéma ve své nejkrystaličtější podobě - film, na němž si jde udělat nejlepší představu o tom, co znamenal a k čemu sloužil československý film první poloviny padesátých let. Motivy emblematické pro tuto dobu jsou neuvěřitelným způsobem nacpané do jedné zápletky, která jen zázrakem drží pohromadě a má nějaký vývoj. I když ten je samozřejmě postavený na malicherných pseudoproblémech a dynamice plynoucí z výživného kontrastu mezi vesnicí, v níž byla kolektivizace úspěšně dotažena k dokonalosti a vedlejší obcí, kde dosud nebyla rozorána jediná ves a veškeré dění řídí hospodský parazit. A když dojde ke skutečnému konfliktu, dokonale jej zadusí jeho převod do jediné dialogové scény. Pokud jste shcopni přijmout Usměvavou zem jako možnost výborné analýzy fungování dobového schematismu, rozhodně jde o podnětnou a rozhodně ne nezajímavou podívanou. Navíc jde o jedinou skutečnou utopii (považme: kantýna kde se asi bude vařit jako v Grandhotelu Moskva, astronomické platy družstevníků překonávající příjmy samotného předsedy či vhodnost ponechat název Darmochleby - protože nyní už bude zadarmo i chleba!), zvláště vezeme-li v potaz, jak neúspěšná byla dobová venkovská kampaň, což mělo za následek přistoupení k daleko tvrdším metodám. Podíváme-li se na film z objektivnějšího hlediska dobové kinematografie, rozhodně se najdou díla daleko diletantnější a nesnesitelnější. Gajer na tom není řemeslně nejhůře, zápletka je i přes svoji zahlcenost svižná a přehledná, filmu pomáhá i mírná komická nadsázka a oživující typy postav (drbna Zdeňky Baldové jako jediný zástupce "včerejšího" v Darmochlebech). Do odpadových hlubin patří diametrálně odlišné filmové "zážitky", kterých v dané době vznikla přehršel, jakkoli jejich ideový základ a zločin na pravdě byl stejně zavrženíhodný. (12.04.2014)