Návrat idiota

František se po letech strávených v blázinci vrací ke svým vzdáleným příbuzným. Postupně se zaplétá do jejich složitých vztahů, ocitá se v trapných, komických i dusivých situacích, je vystaven milostným, sourozeneckým a rodičovským konfliktům. Všechno kolem se ho dotýká, se všemi soucítí, a tak působí jako idiot. Ale právě proto, že dosud nic nepoznal ani nezažil, je schopen vnímat lidské vztahy ve své čistotě a opravdovosti správně. Pavel Liška je sice ve své roli maximální, ale celý film je natočen dost nesourodou formou střídající jen obrazy plné nesouvislých a do sebe nezapadajících scén, které by byly možná dobré jako skeče "na stojáka", ale v celovečerním filmu to neplní dobrou funkci. Snímek pak plyne poměrně nevzrušivě a se zjevnou snahou, pokud možno,"autenticky" zachytit mladíka, který, ač na to nevypadá, není takovým idiotem, za jakého ho většina považuje. A sled scén se v podstatě omezí na to, jak s ním většina postav v jednom kuse "voře". A tak jsem si řekl - co z toho. A zrovna jsem se ani u těchto scén moc nebavil. Pro mě film o ničem, navíc v celkem slabém režijním provedení. 40% (27.03.2013)

Velmi dobré tři hvězdičky. Proč ne víc? Celý film jsem se nemohl zbavit pocitu, že sleduji nějaké školní cvičení, které sice nemá žádné závažné prohřešky ale také nemá nic víc co nabídnout. Navíc je hrozné neustálé opakování hudebního motivu, kterého jsem už po prvních pěti minutách filmu měl dost a jen se sebezapřením ho musel poslouchat... (01.07.2008)

Hodně vtipné stejně jako smutné (zábavné, hořké, zároveň silně emotivní a přitom citově nevydírající), navíc se filmu daří velmi volně přecházet od směšných scén k vážným, nedrhne to. Bohaté na dokonale absurdní dialogy, zlomyslně trapné situace (vládne silvestrovský oběd) a s každou další projekcí oceňuju ten sociálně-kritický přesah. Dále se snímek může spolehnout na nádhernou a skvěle padnoucí hudbu (titulní znělku bych mohl poslouchat pořád dokola), a nad tím vším drží ochrannou ruku naprosto perfektní, bezkonkurenční a odzbrojující Pavel Liška. A po třetím zhlédnutí definitivně zvyšuju na 5*, Návrat idiota se mi zkrátka dostal pod kůži. „Trochu magor, že jo?“ – „Noo, promiňte“. (03.09.2013)

Film - Zjevení. Kdo nezažil v realitě roku 1999, nepochopí... Tomuto lze říkat zcela ojedinělý celovečerní filmový debut! Saša Gedeon zaujal už svým hodinovým predebutem Indiánské léto a jasně naznačil svou orientaci na odkaz tzv. České nové vlny, Návratem idiota šel ale trochu dál a ukázal cestu, po které by česká kinematografie mohla znovu dojít až do Evropy, totiž reflexí a rozvíjením velkých příběhů východoevropské, respektive ruské literatury, kterou tu díky slovanské vzájemnosti a kulturnímu propojení (zapříčiněnému bohužel i vlivem vztyčení železné opony) cítíme a reflektujeme nějak jinak a zjevně hlouběji, než lidé na západě Evropy (o deset let později se po téže cestě vydal i Petr Zelenka a znovu byl zjevně hodně úspěšný...nemluvě o tom, že svět českého divadla tuto cestu objevil již dávno...viz Leoš Suchařípa, Petr Lébl a Divadlo Na Zábradlí atd.). Gedeonovo rozvíjení charakteru a postavy Dostojevského knížete Myškina se zcela určitě dotklo čehosi hlubšího, co se týká lidských archetypů a charakterových povah některých z nás, každopádně vjem je to hodně univerzální, Idiot (zvlášť v kontemplativním podání Pavla Lišky) přicházející odnikud a nesoucí si v sobě čistotu nepopsané tabulky odzbrojuje, Gedeon znovu použil svůj oblíbený motiv kolejí a vlaku, tedy cesty a v tomto podání cesty spojené s nějakou nostalgií (osobně si cestování vlakem spojuji s nostalgií po létě dětských prázdnin), znovu je tu do jisté míry akcentována spíše nedějovost a celý dramatický oblouk je záměrně upozaďován. Přičteme-li skutečně nádherný hudební doprovod a schopnost (či spíše instinkt) pana režiséra obsadit typově přesné, byť začínající a neokoukané tváře (Pavla Lišku jsem již zmiňoval, jeho Idiot je první velká filmová role a dá se říci, že Saša Gedeon vlastně tímto obsazením moduloval celou pozdější uměleckou dráhu dotyčného herce, navíc svedl společně před kameru tandem Aňa Geislerová a Tatiana Vilhelmová a v podstatě předurčil jejich herecké a vlastně i životní souznění atd.), vychází nám skutečně mimořádný divácký zážitek a v kontextu české porevoluční kinematografie jeden z jejich úhelných snímků. (19.11.2006)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se o české literatuře vyjadřuje pohoršlivě a se značným despektem (Deník spisovatele). Nedivím se tomu, takových rozměrů (výšek, hloubek ani šíře) česká literatura opravdu nemá. Ani Saša Gedeon se proti tomu nestaví, spíš to naopak podtrhuje. Proti vášnivým a zničujícím vztahům (především v rámci čtyřúhelníku: Myškin, Rogožin, Nastasja Filippovna, Aglaja Jepančinová, tu staví běžné denní prožitky a obvyklé objasňování problémů pomocí konverzace (jen sem tam padne nějaká facka). Myslím, že se Gedeon snaží zachovat pouze jedinou formuli, tu v celém pojetí snad nejdůležitější: bezelstnost a pravdomluvnost Idiota. Tím Dostojevského neatakuje, nestaví se vedle něj, nachází svoje místo někde jinde, a přesto je s ním svázán, i když spíše neviditelnými vlákny. Gedeonův Idiot v postindustriálním prostředí je režijně i scénáristicky sympatický. (24.10.2019)