Dva životy

Neobvyklý příběh založený na řadě pravdivých událostí, u kterých byste ani nevěřili, že se staly, dokud samotný film neshlédnete. Životy všech lidí, které potkáte ať už na ulici, v autobuse nebo v metru, jsou všelijaké a rozhodně málokdy jednoduché. Katrine si třeba prožila život takový, který by si nepřál zažít nikdo. Tajila celý život svojí pravou identitu, ale nakonec si ji pravda stejně našla. Nedokážu si představit, že by to někdo dokázal tajit a už vůbec si nedokážu představit, že je někdo taková zrůda, že to po lidech může chtít. Dva životy mě v obou případech přesvědčily o tom, že i takové příběhy píše svět, ve kterém žijeme. (04.11.2015)

Ešte pred sledovaním tohto filmu je potrebné sa trocha pohrať v histórii nemecko – nórskych vojnových vzťahov. Úplne sa stotožňujem s názorom kolegu „Aky“. Prvýkrát som sa s touto témou fínsko – nemeckých deti stretol vo filme Vojna v severnej Európe, 2007 a aj tu som túto oblasť už okrajovo spomenul v komentári. Ale tento film je trocha iný. Nemci bojovali o Nórsko (o prístup k švédskej železnej rude) od 9.4. do 10.6.1940, keď Nóri podpísali kapituláciu a moc v štáte prevzal Vidkun Quisling, nasadený Hitlerom. Nórsko sa stalo súčasťou Tretej ríše. V Nórskych rodinách žili nemeckí vojaci a samozrejme dochádzalo ku vzťahom s nórskymi ženami. Z týchto vzťahov sa narodilo 11 až 12 tisíc deti. V tej dobe bol rozbehnutý v Nemecku program Lebensborn (Prameň života). Otvorené dvere v tomto projekte mali matky deti nemeckých vojakov, či už z mimomanželských vzťahov alebo slobodné mamičky. Do konca vojny porodili matky po celej Európe Nemcom približne 7500 a keď pripočítame Nórsko tak takmer 20 tisíc malých árijcov. Tieto deti boli roztrúsené po celom Nemecku a tak sa objavili po oslobodení aj vo východnom bloku. Tu sa s ich osudmi už hrala tajná služba NDR STASI. (03.07.2015)

Výborný koprodukčný film dvoch zemí, ktorých sa dej týka. Pomaly sa rozbiehajúca dráma postupne odkrýva životné osudy ľudí, ktoré ovplyvnila všemocná STASI, ktorej chápadlá boli rozprestreté ďaleko od Sowjetische Besatzug Zone. Je zaujímavé a príznačné, ako razantne sa dokážu Nemci vyrovnávať so svojou minulosťou, zatiaľ čo na našom dvorku iba falošne vzdycháme, ako to nie je možné a koľko prekážok nám stojí v ceste. Film ťaží zo silného príbehu, ktorý nie je ojedinelý a je na škodu, že je medzi užívateľmi ČSFD zatiaľ pomerne neznámy. (26.02.2015)

Príbeh, ktorý sa takto kľudne mohol stať. A vôbec, koľko podobných príbehov sa udialo v súvislosti s programom Lebensborn, o ktorom som nemala poňatie. Na začiatku filmu je síce človek zmätený, len niečo tuší, ale postupne sa to celé začne odkrývať a nestačí sa čudovať, čo všetko spôsobila vojna. Naozaj vydarená vec. (20.02.2016)

Nepřestávám se v poslední době podivovat, jak se naši západní sousedé vyrovnávají se svou temnou minulostí a jeden kostlivec za druhým opouští přítmí, jejich na dlouho uzamknutých skříní, a spatřují světlo světa. Na druhou stranu, bylo zapotřebí pěkné řádky let, aby se obrousily všechny hranky, zacelily se rány a získal ten tolik potřebný odstup, aby následně, s potřebným nadhledem, začali pojmenovávat věci pravými jmény, byť to zcela jistě stále bolí. Nezbývá než doufat, že i my se jednou dočkáme syrové výpovědi a nikoli humorného (švejkovského) pohledu s autorskou visačkou Jarchovský-Hřebejk. Pravda, první plody sklízíme už i my, viz nekompromisní syrová industriální Špačkova Pouta. Nic to ovšem nemění na faktu, že to cosi vypovídá o stavu českého filmu, když se proti tomuto německému snímku (v norské koprodukci) postaví na oscarech bok po boku Menzelovi Donšajni. Pravda, měl tam hrdě „plápolat“ Hořící keř. Nicméně i zde bylo zapotřebí vydatné pomoci (odstupu a nadhledu) zvenčí. Zwei Leben nejsou nekompromisní syrovou výpovědí. Nejsou ani filmem bez chyb. Mohly být o poznání sevřenější. To několikeré prolínání přítomnosti s minulostí, stejně jako samotné míchání žánrů, má za následek jisté rozmělnění, nicméně hravě to vše přebíjí svou silnou výpovědní hodnotou. Jsou totiž v prvé řadě filmem nastolujícím celou řadu otázek, záměrně na ně neopovídajícím a ponechávajícím na samotném divákovi, ať si úsudek udělá sám. Nikoliv rozsudek. Ten bych s dovolením ponechal na lidech, kterých se to (ne)přímo dotýká. Jak už to totiž v životě tak chodí, nic není černobílé. Pravda, říkejte to hochům z turínského Juve... 80% [Příjemným překvapením, byl narvaný sál téměř k prasknutí, pražského kina Lucerna. Jak vidno, poptávka by tu byla. Teď ještě najít i adekvátní nabídky.] (18.10.2013)