Dva životy

Príbeh ženy, ktorý vás vôbec nezaujme. Vojnová dráma, ktorá mohla kľudne ostať niekde v šuflíku, ako by sa nikdy nenatočila. Cieľom tvorcov bolo zničiť ľuďom náladu, unudiť ich a takým, čo sú krehkí ako vázy, možno aj slzičku vytlačiť. Podľa hodnotenia to na niektorých naozaj zapôsobilo. Na mňa nie. (23.02.2018)

Když jsem většinu času napnutý a vaří se mi mozek nad tím, co a jak se stalo, je to jasné znamení páté hvězdičky, kterou si Dva životy bezpochyby zaslouží. Nejenom, že to bylo zajímavé z pohledu historie, ale především se člověk pozastavuje nad osudy obyčejných lidí, které jsou zlem stiženy vždy nejvíc. 90% (24.09.2017)

Nepřestávám se v poslední době podivovat, jak se naši západní sousedé vyrovnávají se svou temnou minulostí a jeden kostlivec za druhým opouští přítmí, jejich na dlouho uzamknutých skříní, a spatřují světlo světa. Na druhou stranu, bylo zapotřebí pěkné řádky let, aby se obrousily všechny hranky, zacelily se rány a získal ten tolik potřebný odstup, aby následně, s potřebným nadhledem, začali pojmenovávat věci pravými jmény, byť to zcela jistě stále bolí. Nezbývá než doufat, že i my se jednou dočkáme syrové výpovědi a nikoli humorného (švejkovského) pohledu s autorskou visačkou Jarchovský-Hřebejk. Pravda, první plody sklízíme už i my, viz nekompromisní syrová industriální Špačkova Pouta. Nic to ovšem nemění na faktu, že to cosi vypovídá o stavu českého filmu, když se proti tomuto německému snímku (v norské koprodukci) postaví na oscarech bok po boku Menzelovi Donšajni. Pravda, měl tam hrdě „plápolat“ Hořící keř. Nicméně i zde bylo zapotřebí vydatné pomoci (odstupu a nadhledu) zvenčí. Zwei Leben nejsou nekompromisní syrovou výpovědí. Nejsou ani filmem bez chyb. Mohly být o poznání sevřenější. To několikeré prolínání přítomnosti s minulostí, stejně jako samotné míchání žánrů, má za následek jisté rozmělnění, nicméně hravě to vše přebíjí svou silnou výpovědní hodnotou. Jsou totiž v prvé řadě filmem nastolujícím celou řadu otázek, záměrně na ně neopovídajícím a ponechávajícím na samotném divákovi, ať si úsudek udělá sám. Nikoliv rozsudek. Ten bych s dovolením ponechal na lidech, kterých se to (ne)přímo dotýká. Jak už to totiž v životě tak chodí, nic není černobílé. Pravda, říkejte to hochům z turínského Juve... 80% [Příjemným překvapením, byl narvaný sál téměř k prasknutí, pražského kina Lucerna. Jak vidno, poptávka by tu byla. Teď ještě najít i adekvátní nabídky.] (18.10.2013)

Velice silný příběh o ženě, kterou dostihla minulost, která zaskočí nejen její rodinu. Námětově snímek velmi připomíná Hřebejkův český film ´Kawasakiho růže´, ale tento německý počin je svým zpracováním o hodně stupínků výš. Příběh zpracovaný na základě skutečných událostí i dnes dokáže šokovat osud lidí, kteří svůj život v těžkých časech nijak nemohli ovlivnit a museli dělat to, co jim stávající režim nařídil. Dokáže to ale současnost vzít v úvahu? Hrdinka tohoto příběhu si to nemyslela a tak změnila své jméno. V době pádu berlínské zdi a snaze vyšetřit nacistické zločiny spáchané na "válečných dětech" ve východním Německu je i přes její snahu nesvědčit prozrazena i její poválečná (nucená) spolupráce s tajnou službou, což byla asi ta největší rozbuška pro okolí než fakt, že je dcerou norské ženy, která byla svého času znásilněna německým vojákem a které byla odebrána a dána do tábora Lebensborn. Snímek po psychologické stránce buduje velmi stísněnou atmosféru, která artovou kamerou a skvělým scénářem dává divákům téma k hlubokému zamyšlení. Jak by jsme v takové situaci reagovali my? Měli bychom pochopení? (03.12.2016)

Príbeh, ktorý sa takto kľudne mohol stať. A vôbec, koľko podobných príbehov sa udialo v súvislosti s programom Lebensborn, o ktorom som nemala poňatie. Na začiatku filmu je síce človek zmätený, len niečo tuší, ale postupne sa to celé začne odkrývať a nestačí sa čudovať, čo všetko spôsobila vojna. Naozaj vydarená vec. (20.02.2016)