Ohňostroj

Filmy Takešiho Kitana patří pro mě k nezaměnitelným zážitkům a obvykle mě na chvíli unesou do zvláštního transu a odlišné dimenze, v níž jakoby existoval jenom režisér a jeho osobité dílo... v tomto případě nejen režisér a herec, ale ještě navrch autor krásných poetických obrazů (jež se objevují celým filmem) v jedné osobě. Slůvka zvláštní se tady zatím neumím zbavit, jelikož přesně taková mi přijde hodně neobvyklá kombinace objevujících se výjevů plných násilí a krvavé smrti, se všemi příhodami hlavní postavy a jeho nemocné ženy, které jsou zase plné dojemného prozření ze smutku, nákažlivé radosti, nevšední romantiky bez klišé a hýří příjemnou náladou. Jednou tedy tříská velký ohňostroj plný lásky a energie, jednou se stejnou intenzitou tříská krev po palbách... I přes pomalé tempo si mě Kitano svým filmem ale dost podmanil a to i v mnoha dlouhých statických záběrech, nabízejících možnost hlouběji procítit niterné pocity, a dokázal na mě zapůsobit i ukázkou dvou jakoby zcela odlišných osobnostních světů jednoho člověka – drsného policisty v boji proti japonské mafii a milujícího partnera. Přesto jsem se ne vždy zbavil jisté pachuti a hlavně dojmu, že opakování pár sdělení či výjevů občas jen prodloužuje film navrch, což mi brání sáhnout po plném počtu... ač po nejedné scéně, co mě Ohňostroj svou atmosférou, poezií, vytříbenou vizuální stránkou či Kitanovým minimalistickým výkonem ohromil, jsem k němu neměl daleko. [85%] (28.01.2023)

Kitano je prostě filmový mág. Spojit násilí s poetikou, dokonalou hudbu s tísnivým tichem, hrubost s jemným humorem, zdánlivě nesouvisející scény a minimum dialogů to prostě umí jenom on. Vždycky mě překvapí jak mě dokážou ty jeho pomalý filmy zaujmout tak, že zapomenu nejenom na čas, ale i na to, že bych měla dýchat... (20.04.2012)

Jeden okamžik může trvat věčně. Kitano opět pokouší smrt, opět je na několika místech k smrti vtipný a opět nehraje podle pravidel. Prostě si hraje. Nesází na klasickou dramatickou výstavbu zápletky. Před distribucí děj posunujících informací upřednostňuje náladotvorné záběry. Gangsterské prostředí je podáno stejně nevzrušivě jako záběry moře, režisérova oblíbeného místa začátku a konců. Vrchol apatičnosti ve vztahu k žánrovým vzorcům představuje neakční bankovní loupež, částečně snímaná tichou bezpečnostní kamerou. Stejně tiše, klidně a smířené působí protagonista. Samozřejmě mimo ty chvíle, kdy někomu jakoby nic jídelními hůlkami vypíchne oko. Asi žádný jiný režisér nedokáže přejít od smíchu ke smrti ve zlomku vteřiny. Vpády zdánlivě nesouvisejících záběrů a „mrkni a mineš mě“ gore chuťovek narušují souvislé plynutí melancholického toku a činí film nejednoznačným v pocitech i postavách. Zklidnění přichází ve scénách bytí pro sebe. Vykreslení skoro bezeslovného vztahu je v kontrastu s ostatním děním nádherně neagresivním útokem na smysly a bezcitnost světa. Pokud byste jej chtěli vnímat jako obvyklé lineární vyprávění, bude vám Ohňostroj zřejmě připadat stejně nečitelný jako hlavní hrdina. Stoický, naprosto se vším smířený muž, který možná přešel na temnou stranu a možná jenom mezi bílou a černou přestal rozlišovat. Film má těch barev každopádně mnohem více (nejen zásluhou obrazů, jejichž prostřednictvím jedna z postav zkouší navázat dialog alespoň sama se sebou). 80% (22.05.2012)

Tak tu máme ďalšieho mafiánskeho hrdinu, ktorý má svojim spôsobom dobré srdce a násilie ním páchané je v tomto prípade tak exoticky cool, že sa naňho nemôže hnevať ani týmto násilnostiam apaticky prizerajúca jeho chorá žena. Gangster s dobrým srdcom sa o svoju ženu príkladne stará, dotuje maliara na vozíku, takže mu treba v zabíjaní naničhodníkov z Yakuzy držať palce. Ohňostroj je tým pádom samozrejme viac o štýle, o nadsadenej forme a o obrazoch. V duchu japonskej mentality sa tu príliš nerozpráva, zobrazené je dostatočne všehovoriace samo o sebe. Najmä pohľad na drsnú nemú Kitanovu tvár, zakrývajúceho si oči slnečnými okuliarmi. Asi som po predchádzajúcich skúsenostiach s Kitanom čakal niečo iné, takže poriadne neviem, nakoľko sa mi film páčil a verejne prehlasujem, že hodnotenie filmov precentami a hviezdičkami je blbosť :). (11.03.2014)

100% - Tento film jsem viděl už MNOHOKRÁT. Pokaždé v něm však najdu nějaký nový detail, který mi unikl, a který mě vždy ujistí o režisérově genialitě. Kitano dokáže i z neštěstí dělat poezii. Zde konkrétně jde o absolutní dekadenci policisty Nishiho, jež ale místy pohladí na duši, a jež je prokládána pro Kitana typickým prvkem tichého, krutého a syrového násilí. Za zmínku rozhodně stojí i použité obrazy (malované samotným Kitanem). Hana-bi je emotivně velmi silný film s překrásnou Hisaishiho hudbou, kamerou, a střihem. Herecké výkony jsou tak přesvědčivé, až z toho člověka mrazí v zádech. Je to jeden z nejlepších Takeshiho filmů, ne-li vůbec ten nejlepší. (17.09.2005)