Prosperovy knihy

Utkal si z tej látky rovnako krásny sen ako Prospero, ako Shakespeare... a postavy i filmový svet si odel do barokových šiat mágovej mysle. Nie, tento film nie je mätúci. Je prostý. Na jednej úrovni je ostrov v podstate len alegorickým stvárnením Prosperovej mysle - mysle učenca, ktorému z hlavy tryskajú najrôznejšie obrazy, mysle mága, ktorý ovláda každú čiastočku reality, a to až do tej miery, že aj ostatné postavy hovoria sčasti jeho rečou. Všetky tie obrazy a vízie sú tu obrazmi Prosperovými a istá ich nesúdržnosť je tu vlastne akýmsi stvárnením "prúdu vedomia". Na druhej úrovni je samotný film manifestáciou Shakespearovej barokovej vízie o réžii a divadle. Vízie tvorcu, autora, ktorý tká svet zo svojich prekrásnych snov. Tak ako Búrku môžeme vnímať ako akúsi Shakespearovu osobnú rozlúčku s divadlom a Prospera ako režiséra, tak sa aj tu skrz Prospera zjavuje Greenaway so svojou láskou k baroku, so svojim svojským, postmoderným prístupom k histórii a k rozprávaniu, so svojim ironickým, až absurdným humorom, so svojimi víziami, ktorými pretvára realitu na svoj obraz. Nuž a v odkaze na Shakespeara a jeho Búrku sa môžeme opýtať: Kde sa to hodí viac, než práve tu? Greenaway sa tu akoby prepojil so Shakespearovým duchom a vytvoril absolútnu adaptáciu. Vlastne, keby Shakespeare žil, inscenoval by podľa mňa Búrku pre film práve takto. Toto nie je len prostá aktualizácia, či postmoderná hra, toto je totálne súznenie. Vskutku prekrásny nový svet. (27.08.2021)

Na Greenawaye jsem jednou už narazil, když jsem se díval na Vizije Evrope, tak tam měl jeden segment. Díky tomu mě nakonec ani nepřekvapilo, že tady není scéna bez nahého člověka. Z celého filmu mám pocit, že Greenaway chtěl udělat vizuální podívanou (děj tady fakt skoro nehraje roli), a ono se mu to někdy skutečně daří, ale bohužel pouze jenom někdy. On ten film totiž strašně trpí tím, že se utápí v Greenewayově zálibě, které já moc nerozumím. Krásný obraz pro mě nevytvoří, když bude malej kluk chcát do rybníku nebo když tam bude pochodovat několik nahejch mužů. Mě to tam celé přišlo úplně zbytečné, díky čemuž celý ten film strašně trpí. Trpí i délkou, dvě hodiny jsou prostě moc a nudil jsem se. Jo, něco zajímavého tam je, ale toho zajímavého je málo. 2* (10.01.2019)

Shakespeare, jak ho neznáte. 1) Intelektuálové a milovníci poesie slintají blahem zatímco ostatní (vzdělaní) diváci jsou na rozpacích ze surrealistického (nebo spíš dadaistického) melodramu, v němž shakespearovskou archaickou básnickou angličtinu dotvářejí a ilustrují živé obrazy. Co na to říci? 2) Zajímavý je i pohled na hodnocení. Na IMDb - 67%, na ČSFD - 85% a ČSFD jenom moji oblíbení uživatelé - 96%. 3) Neupírám filmu nesporné výtvarné kvality. To však nic nemění na tom, že se mi moc nelíbí. (09.08.2012)

Nikdy nepochopím jak můžou mít tyhle pseudo umělecký sračky tak vysoký hodnocení.. Každá scéna pindík, prsa a samý chcanky - pochcaná kniha, pochcanej děda, pochcanej bazén. Z téhle bouře se leda tak Shakespear bouří v hrobě. Stejně jak jsou zločiny proti lidskosti, tak by měli zavést zločiny proti umění! (12.01.2021)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)