The Invitation

"Kdekdo smysl žití hledá... Strach ze smrti v hlavách hlodá." Konečně vím, čím chci být až vyrostu. Bude ze mě uctívaný guru. Seženu si stádo nešťastníků a těmto mým suicidálním ovečkám budu tichým, vemlouvavým, leč laskavým hlasem přednášet o strachu ze smrti. Viz výňatek z mé budoucí stěžejní knihy Osvícení jehňátek: "Nepoddávejte se strachu, mé milované ovečky. Neboť strach ze smrti vás sežere zaživa! A jediný lék na něj je najít smysl života. V čem spočívá? Podle DR. Josepha (v našem stádu známý pod přijatým jménem Velký plešoun) je smysl života ve smíření se smrtí. Tím se nám myšlenkový ovcotoč krásně uzavřel do kruhu, hotovo dvacet." Co jsem si ještě odnesl z návštěvy u Bena a Claire? Starou vestu, že Američané kromě barbiturátů nadužívají i rádoby vřelá objetí a že společensky očekávanou odpovědí na otázku "How are you?" je "I am fine, thanks..." a to i v případě, že vám soused ojel starou, sousedka zapálila živý plot a jejich rotvajler vám právě ukousnul ruku. A že, kromě amerického fotbalu, mají středostavovští obyvatelé L.A. v oblibě i americkou vybíjenou. Let's roll! Light up the red lanterns... (05.06.2022)

Psychologizující drama s thrillerovým ocasem o jedné hodně podivné večeři v kruhu dávných přátel, film, o kterém lze bez spoilerování těžko něco napsat. Takže jen heslovitě: Příběh působivý, herecké výkony celkem slušně přesvědčivé, ale scénář už tolik ne, většinu času jsem měl pocit jakési vyumělkovanosi, nepřirozenosti, scéna i dialogy mi připomínaly spíš divadelní hru, než běžné konverzační setkání běžných lidí. Myslím, že šikovnější scénárista by mohl z námětu vytěžit víc syrovosti, existenciální hloubky a realistického napětí. Atmosféra i tak ovšem výborná - dusná, nepříjemná, zlověstná, paranoidní. Tempo pomalé, klidné, relaxační. Čtvrtá hvězda za posledních dvacet minut, i za poslední (i když nepřekvapivý) záběr. 70%. (15.04.2016)

Představte si, že jste pozváni na takovou menší sešlost. Společně s Vámi tam dorazí i lidé, které jste velmi dlouho neviděli. Postupem času začnou na povrch vyplouvat skrytí vnitřní démoni, kteří náhle dokonale dotvoří atmosféru neutuchající paronie a všeobecné nedůvěry. Přesně na těchto principech stojí snímek The Invitation, který je bravurně vypointován, přičemž, stejně jako loňský snímek The Gift, nás do poslední tíživé minuty nechává v patřičném napětí. Tento psychologicky laděný snímek byste si rozhodně neměli nechat ujít. (14.04.2016)

On takový sraz po letech může být někdy dost opruz. Vezměte si například takového mě. Zrovna nedávno jsem byl pozván na výroční setkání dosud bezkonkurenčně nejzářivějšího ročníku Hornického učiliště v Orlové Lutyni, tedy mého. A že jsme byli hvězdy! Dvaadvacetihlavý soubor se kvocientně blížil ke krásné sto padesátce, sice v součtu, ale na to sere pes, a to v celé historii ústavu nikdo nepamatuje. A to víte, jeden chce být za šviháka, tak si koupí korzet, na čtrnáct dní vysadí lahváče, schválně parkuje svou vytuněnou felícii až 100 metrů od baráku, aby působil vysportovaně, složitě si vytrhává chlupy z nosu a uší, holí záda, cáká se Pitralonem a pečlivě lepí načechrané tupé sekunďákem, aby mu náhodou neupadlo, až bude na parketě divoce máchat přehazovačkou na Kabáty. Pak nadejde den D a vy s usilovně zataženým panděrem, v nejlepších hadrech od Vietnamců a depilovaným obočím, okázale pašujíc melouny mezi atrofovanými bicáky s povislou kérkou FCB a rachitickým hrudníčkem, ležérně atletickým krokem vplujete do krepovým papírem nazdobeného sálu Kulturního domu Petřvald, načež zjistíte, že celá ta úmorná snaha byla totálně na piču. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že přišla vniveč. Dvě největší a taky jediné mrdny ze třídy mají každá špatně oholené vole, pod námahou sténajícími šaty navlečené tři pneumatiky Myšelín a v náruživé konverzaci o tříselných mykózách, svědivých vaginálních výtocích a pásových oparech na sebe prskají Ostravský kahan. Obklopeny jsou partičkou proplešlých otyloňů, hltajících každé jejich tlusté slovo a slintajících si na fiží ještě z dob, kdy Dýtr Bólen fistulí ojížděl Žeronýmův Kedylek, protože ty vlastní prasnice, co mají doma, jsou trojnásobné. „Co tu, kurva, dělám?“, probleskne vám hlavou, elegantní otočkou nastavíte obdivným pohledům těch dvou, nyní okouzleně ztichlých dojnic vkusnou nášivku Ajronů na zádech, kterou zároveň propalují závistivé oči všech zfotrovatělých papučáků, a vyrážíte rozehrát osvědčeného Oldřicha Nového na nějakou do bezvědomí ožralou dvacítku na Stodolní. *** Tohle rozhodně není ten případ. Partička sympatických lidí včele s Tomášem Tvrdým-y ryloudyt a jedna neskonale odporná obluda s bradavicí mezi očima rozehrávají interesantní, zábavnou a dialogově vycizelovanou psychotaškařici, u níž by se skvěle gradované napětí dalo krájet, decentně vypointovanou roztomilou vybíjenou. Soudným divákům chladně doporučuji jako obvykle ignorovat výtěry zdejších sebestředných teploušů (J*A*K*U*B měl ovšem tentokrát světlou heterochvilku, asi jej opustil gayfriend), upnout se k jedinému prokazatelně objektivnímu, vkusnému a správně orientovanému filmovému kritikovi na internetách, tedy mně, a jít do toho naprudko bez lubrikantu. (06.06.2016)

Po 40ti minutách jsem začal přemýšlet, jestli má smysl film dál sledovat. V zásadě to byla jen žvanírna, která sice byla plná potenciálně divných lidí ztvárněných vesměs neokoukanými a dobrými herci, ale i tak jsem si říkal, že místní hodnocení na mě připravilo další past. Pak ale začala atmosféra houstnout. Nijak zvlášť, ale přesto film začal působit zneklidnujícím dojmem a vše vyvrcholilo odhalenou pointou, která v tomto případě nepřišla až v závěru a právě proto mohla rozpoutat neskutečné psycho peklo, které dalo téměř zapomenout na předcházející nudné chvíle. 75% (15.04.2016)