Sobecký obr

Radost mi dělají ženy na Ostrovech... Andrea Arnold oživila tradici sociálního dramatu nebývalým důrazem na lyrismus, Clio Barnard pokračuje - fenomenální je hlavně práce s krajinou, která po čase ztrácí geografickou konkrétnost a stává se univerzálním a snovým prostorem kolem postav, prostorem mlhy, bzučení elektrických drátů, pasoucích se koňů i rozbouřených domácností. Další silou Obra je práce s postavami a absolutně přesvědčiví dětští herci, kteří projevem splývají se sociální periferií a ještě zvládnou svoje charaktery vnitřně rozvíjet. Právě vztah Arbora a Swiftyho překlene i jedinou zásadnější vadu, kterou je předvídatelnost celé historky. Díky nim i díky neobyčejné uměřenosti Barnardové režie (prolíná se v ní bezprostřednost a funkční lyrismus) představuje katarze příběhu uvěřitelný a jímavý okamžik. Nezvyklá práce s wildovským motivem zahrady a její strážce, oběti a bezpodmínečné lásky je unikátní a odlišuje Sobeckého obra od celkem početné konkurence. Občas by se dalo namítat, že některé obrazy jsou navíc a film ponouká k cynickému odmítnutí, jenže on má jednoduše takovou vnitřní sílu a senzitivitu, že strhne i při vědomí dalšího průběhu. Paralela s Andreou Arnold není účelová - i Barnard se dokáže vcítit do postav, vystihnout jejich vnitřní pochody a odrazit je v krajině, i ona se vyhýbá "systémovým" kontextům a soustředí se na vnitřní svět hrdinů. Intenzivní zážitek a velký nesobecký objev. (29.06.2013)

Nechci Sobeckého obra s ničím ani s nikým srovnávat, protože to takhle funguje asi všude v různých obměnách a podobných sociálních vrstvách. Byla to velká rána do žaludku a dlouho mě bude bolet. Tak jako jindy kušním, že vím už v polovině, jak to skončí, tak jsem tentokrát nesmírně ráda, že jsem na to byla alespoň minimálně připravená. Jistě, že i tady jsem cítila tlak na emoce od Clia Barnarda, ale tentokrát to beru a řvu do světa to bezmocné slůvko "help" s klukama jako jsou Swifty a Arbor. Jejich hereckým představitelům jsem věřila každé slovo, pohled, city, ránu pěstí, byli neskutečně výborný. Lepší čtyřka a možná půjdu časem ještě výš...... (06.10.2015)

Totálně brutální, nekompromisní sociální drama ze světa britské vrstvy, kde táta prochlastá první ligu s kumpánama v tamním lokále, matka si vylejvá zlost na synovi a ten pro změnu okupuje společná prostranství jen, když se setmí. Celý ten film probíhal v určitém industriálním tempu. Příběh se totiž odehrává v relativně malém průmyslovém městě, takže se v něm objevuje jedna fabrika vedle druhé. No a celou dobu se odvypráví určitý příběh se dvěma kluky a kopou kabelů zakopanou pod zemí, která čeká na zpeněžení. Jednou se ale i tahle pohádka o tom, jak zbohatnout, musí vymstít. A na to si počkejte, protože pak už Vám zůstane jenom vytřeštěný zrak a tupý pohled. Drsný film. (21.07.2014)

Naprosto odzbrojující drama ze života white trash, tedy bílé sociální spodiny. Režisérka Clio Barnardová opravdu fenomenálně, vezmeme-li v potaz, že jde o její celovečerní debut, navazuje na předlouhou tradici britského sociálního dramatu a svůj ženský úhel pohledu otiskuje právě v příběhu zaostřeném na dětského hrdinu a dětský svět . I ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy předadolescentního dítěte získávají totiž oním naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. Neúprosně syrová sonda do života malých zlodějíčků kovů, kteří se sami nejsou schopni vymanit ze začarovaného kruhu sociálního vyloučení a jen opakují chyby svých rodičů, naprostá predestinace prostředím, v němž žijí a vyrůstají, je dokonale vykreslena přesnou režií a výjimečným vedením herců, zvláště pak těch dětských. Tak famózní a přesvědčivý výkon, jaký podali oba dva ústřední dětští představitelé, jsem už dlouho neviděl, jejich přesné typové zařazení a vývoj charakterů je brilantně zvládnutý. Paní režisérka měla nejen při castingu více než šťastnou ruku. Nešťastné dětství, samota, sociální vyloučení, nefunkční rodinné vazby, citová frustrace, to vše funkčně zastřešuje motiv sevřených dlaní, s kterým se během filmu opakovaně pracuje a který přináší v samém finále zajímavý vývoj práce s katarzí. Clio Barnardová ale ani tehdy nesklouzla k citovému vydírání, nepřichází žádná emoce vzdouvající hudba, jen ticho a syrové ruchy. Charakteristickým je pak zvuk bzučení drátů vysokého napětí, který vhodně dokresluje industriální ladění snímku. Zvláštní sílu mají výjevy střetu dvou nekompatibilních světů - koně v postapokalyptické krajině rozvaděčů vysokého napětí, uprostřed industriálních scenérií ve sběrně kovů, vůz tažený koněm vprostřed městské dopravní špičky. Jako by se potkal středověk s 21. stoletím, západní Evropa s Balkánem. (Motiv koně v kontrastu s industriální periferií a nedospělý hlavní hrdina spojuje Sobeckého obra s dalším výrazným sociálně laděným britským snímkem nedávné doby Fish Tank) Bezvýchodné sociální drama ze severu Anglie, které pojmenovává cosi, co má zjevně univerzální platnost a může platit kdekoliv na kontinentě, podobné příběhy se odehrávají i u nás (otázkou je, proč se o nich netočí stejně naléhavé a kvalitní filmy). Obr, překážka která člověka přerůstá, smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa. (08.05.2014)

Tvrdá ostrovní rána do břicha, ve které se režisérka nemazlí ani s hrdiny, ani s divákem samotným. Malý Arbor pro mě osobně ztělesňuje to, co bych jako učitel v životě nechtěl mít posazeno ve třídě, a přitom si postupem času říkáte, že tomu arogantnímu, sprostému frackovi vlastně pomalu ale jistě začínáte fandit. Mám tomu trošku za zlé to, že toho okázalého "sraní mramoru" se v devadesáti minutách najde možná až příliš (a přitom kluci umí občas zahláškovat opravdu vtipně) a že k tomu ohňostroji to směřuje možná až příliš okatě. Ale tím, jak tvůrci pracují s náladou počasí a minimem hudby to nakonec ve výsledku vyzní přesně tak surově, jak původně bylo zamýšleno. Přesně ten typ filmu, který z domácích sociálních dramat dělá neškodné "člověčinky" až příliš silně. (28.06.2013)