Blue Ruin

Už potřetí mě dokázal Jeremy Saulnier přesvědčit, že točit filmy umí, bohužel on je přesně ten typ režiséra, který nedokáže využít naplno potenciálu, který se mu nabízí a proto bude vždy zřejmě jen průměrným tvůrcem. Tentokrát nám mohl nabídnout brutální a krvavou pomstu plnou násilí a brutality (což o to, pár scén tu skutečně je a velmi dobrých), ovšem celé je to obaleno do nudné omáčky okolo – spousta hluchých a nezáživných pasáží a to je hlavní kámen úrazu. Navíc tentokrát jsem nebyl zrovna moc oslněný hereckými výkony a ani výběr herců a hereček. I oni se dost podepsali na celkové průměrnosti tohoto akčního thrilleru/dramatu, který měl rozhodně navíc… (26.12.2021)

Ko-hout, nebo ko-ko...?¬         Tenhle snímek o pomstě mi způsobem projevu připomíná romány L. Céliného, kdysi proslulé, budící dojem, jako by na pozadí příběhu mělo být něco víc, než ona popředná slátanina.¬                 A Blue ruin jde dokonce i dál: ani se nesnaží ten dojem vzbudit; jde o děj, nasolené maso; psychologie postav i dějová jsou mu pojmy cizí, měsíční; estetika v jakékoli podobě (estetika zvrácenosti třeba) jest pojmem přímo martovským. V tomto prostředí odmítám hodnotit jednotliviny jako hudbu nebo cokoli jiného jako pozitiva, takové dílo já mohu ohodnotiti pouze výrazem napsaným jako čtvrté slovo v následujícím odstavci.¬                 Je to stejná kokotina jako daleko výše oceňovaný (a lépe nasolený) snímek bří Coenů "Tahle země není pro starý"; s dalšími díly námětově blízkými, pomstovými, jako na příklad "Cesta samuraje" J. Jarmusche nebo "Les 7 jours du talion" Sénecala a Groua, která nejsou světoborná, ale aspoň načrtají pojmový smysl o vztazích a hře obrazů (tedy psychologii a estetiku) se díla Saulnierova (ani uvedené dílo bří Coenů) neporovnají. (06.10.2016)

Intenzivně nedobrý pocit od začátku do konce a ještě dlouho po něm. Jako čistý viscerální revenge movie (zřejmě bez „rape“, což ale není úplně jisté) funguje Blue Ruin bezchybně (a přiléhavější název by mohl znít třeba I Piss on Your Grave). Saulnier omezuje vědomostní rozsah nepříliš komunikativního vyprávění na to, co vnímá a cítí protagonista. Ve zvukové stopě se znepokojivě mísí subjektivní sluchové vjemy se skutečnými ruchy prostředí, takže nikdy jistě nevíme, zda se blíží skutečná hrozba, nebo Dwightovi jen hučí v hlavě. Významný podíl na emocionálním vtažení mají také realistické detaily (vytahování šípu, zastavení tekoucí vody a zhasnutí světla, zvracení ze stresu), dávají nám na vědomou, že v tomhle světě platí pravidla dost blízká světu našemu (což může znít jako banalita, ale u amerických žánrovek rozhodně nejde o zavedený standard). Pouze postavy zde jednají se zvířecí pudovostí dle elementárního evolučního vzorce „zabij, nebo budeš zabit“. Podobně jako ve starých dobrých kovbojkách, kde na dlouhé úvahy a proslovy také nebyl prostor, kde se také věčně řešil konflikt civilizace a divočiny (zde přímo vtělený do hlavní hrdiny, stojícího na pomezí těchto dvou prostorů) a kde byly nejoblíbenějším fetišistickým objektem rovněž střelné zbraně. Výhrady lze mít k příliš letmému naznačení motivací, ale právě minimum informací o tom, kdo a čím Dwighta tak rozhodil, přispívá k zneklidňujícím pochybám, zda je jeho jednání opodstatněné. Film odpověď neposkytuje. Jenom nás řádně vyvede z míry a nechá, ať už se se spoustou protichůdných myšlenek v hlavě nějak popereme. Pro mě jde o jasný znak kvalitního thrilleru. Těším se na Green Room. 80% (03.07.2016)

I piss on your grave. Do modra zahalená, tragikou lemovaná cesta pomsty, které sice schází plán i schopnosti, ale nechybí jí odhodlání (co na tom, že de facto jediný akt spravedlnosti je nasměrování proudu moči). Neokázalé vyobrazení aktivit „vyděšeného mstitele“ asi nejlépe charakterizuje věta ze Saulnierova komentáře na blu-ray: „Mám rád archetypální scény přerušené realitou.“ Nechybí inspirace filmy Coenů (autochirurgie jak od Antona Chigurha), explicitní a opravdově působící násilí i nijak neodsuzující pohled na americkou kulturu držení zbraně. „That's how this works, man. The one with the gun gets to tell the truth.“ I s ohledem na Green Room si Saulnier zaslouží do budoucna pozornost.. (12.10.2016)

Blue Ruin mě dostal stejně mocně, jako režisérův pozdější Green Room (který jsem ovšem viděl jako první, a proto oba filmy komentuju jaksi "obráceně"). Ale tentokrát žádná nadsázka, žádný černý humor, žádná "zábavnost", zato pochmurné a tíživé drama v Shakepearovském stylu. Reálie všedního jižanského venkova a typově naprosto obyčejní, tedy uvěřitelní herci, dohromady tvoří hodně působivou kombinaci. Sice ne úplně všechny scény mi ve filmu stoprocentně sedly, něco bych jistě natočil (nebo nechal zahrát) jinak, ale kdo jsem já, že jo... 90%, silný divácký zážitek. (06.07.2016)