Člověk z mramoru

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) (11.04.2015)

Studentka filmové školy v rámci své diplomové práce skládá dohromady obraz dávno zapomenutého polského úderníka Mateusze Birkuta a současně zjišťuje, že politické ikony se v padesátých letech snadno tvořily a po krátké době ještě snadněji bořily. Působivá mozaika o charakteru jednoho člověka, jenž se stal tragickou loutkou režimu, je zároveň poutavou výpovědí o marnosti rebelie vůči systému a přitom oceněním oné plamenné snahy. Andrzej Wajda natočil komplexní a odvážné drama, které zkrášlují odevzdané herecké výkony hlavních představitelů a velmi excentrická hudba Andrzeje Korzyńského. Je vlastně s podivem, že tento snímek vůbec mohl vzniknout. O to víc je třeba ho cenit. [LFŠ 2020] (02.09.2020)

Hlas jednotlivce zaniká ve svorném zpěvu davu a filmaři, včetně Wajdy, který se dobrovolně doznává (jako asistent režie v Burského budovatelském dokumentu), v tom nejsou nevinně. Vskutku kaneovské šťourání se v minulosti, jež mě paradoxně nejvíce bavilo, když setrvávalo v přítomnosti. Nervozita Krystyny Jandy je neuvěřitelně sexy. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, sportovec (03.12.2011)

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. (22.04.2007)