Sibiriáda

Konečně jsem dokoukala tohle poněkud rozsáhlejší dílo Končalovského, mapující osudy několika rodin jedné zapadlé vsi na Sibiři. Převalí se přes ní několik desítek let, válka, nástup socialismu. Tvrdý život v lese, kde jeden z chlapů kácí stromy až k obzoru, tam, kde snad pro svého syna najde vysněné, báječné Sluneční město... Ale to je jen střípek jednoho z osudů. Titulky mi pořád nějak neseděly, tak jsem je odbourala a dala ruský originál a šlo to velmi dobře. Musím přiznat, že některé scény mám stále před očima. A vynikající hudba Artěmjeva tenhle epos úžasně korunovala. (11.09.2014)

Táto filmová poéma mi pripomína inú "fresku" či "epopeju" - Tisícročnú včelu. Formou rozsiahlej rodinnej ságy, podmanivým poetickým rozprávaním, baladickosťou, motívom príroda versus človek a prítomnosťou mýtickej, mystickej či alegorickej bytosti. No zatiaľčo Jakubiskov film sa odvíja lineárne v naratívnom rámci, Končalovského poéma - hoci rozdelená na časové kapitoly - rozpráva predovšetkým obrazom a obraznosťou, takže by som si ju cenil o čosi viac, nebyť schizofrenickej dramaturgie neorganicky miešajúcej atmosféru hororu Deathwatch s esenciou ospalého Viscontiho a živelného Felliniho. Trochu kultivovanosti v "menej poetických" pasážach by nezaškodilo. Každopádne ide o ten druh filmov, na ktoré sa nezabúda ani po transplantácii mozgu. Strašidelná chalupa v močiari. Zemný plyn nepretržite bublajúci v nekonečných močiaroch. Starec odjakživa vykonávajúci a priori nezmyselnú mravčiu prácu, symbolicky končiaci na obrovskom mravenisku. Medveď prechádzajúci cez cestičku v tajge, na konci ktorej žiari jasná hviezda (nie, nie červená). Črevá valiace sa z perforovaného brucha (ach áno, poetické)... Jedna hviezdička sa mi niekam stratila. Asi je to tá, ktorá žiari vo filme. (22.12.2005)

V mládí jsem byl unešen; když se teď po letech dívám na zkrácenou, tříačtvrthodinovou verzi, mám o svém tehdejším hodnocení pochybnosti. Ale co: četné klady v čele s epickým rozmachem, dvojznačností nejednoho z hrdinů a tajgou nakonec přece jen převažují nad autorskou vypočítavostí a snahou dát císaři i lidu, co by rádi. A také se tu odzpívá kus balady "Čornyj voron", jejíž začátek si dodnes občas s chutí zakrákám se vzpomínkou na antidiskotéky Jiřího Černého, kde jsem asi nejen já tu nádhernou věc v podání nezapomenutelné Žanny Bičevské slyšel poprvé. Takže zůstávám u čtyř hvězdiček. (10.03.2024)

Bezpochyby velký film své doby, který nicméně poznamenala snaha režiséra o zobrazení "ruské duše" a letitý neduh sovětské kinematografie, to jest přetažená stopáž a obecně pomalé tempo. Je to baladické, s podmanivě krásnými záběry přírody. Řekl bych, že na téhle historické sáze se projevuje ovlivnění Tarkovského tvorbou. Celkový dojem: 75 %. (10.04.2009)

Sibiřská ves Jelaň v průběhu dvacátého století a životní osudy příslušníků rodů Usťužaninů a Solominovců na pozadí historických událostí. Film, jehož síla je nejen v líčení osady coby svébytného exotického místa, ale především v jednotlivostech, v zachycení milostných vztahů hrdinů, jejich osobní statečnosti, v záběrech války, v retro epizodách i pracovních pasážích z ropného vrtu.... Občas mám silný pocit, že tento epos by fungoval lépe ve formátu tv seriálu, ale přes veškeré výhrady mám Sibiriádu z mnoha důvodů velmi ráda, stále ho považuji za Končalovského nejlepší film. Aljoša Usťjužanin je pak jednou z nejživotnějších postav Nikity Michalkova z přelomu 70. a 80.-tých let : na rozdíl od většiny ničemně přežívajících, zbytečných mužů, které často ztvárňoval, tento fanfarónský naftař miluje, bojuje, chybuje i sní…tedy žije. (13.05.2008)