Mládí

Formálne skromná a o to príjemnejšia Sorrentinova meditácia. Vlákno životných metafor, z ktorých niektoré potešia trefným tnutím do živého, a iné se zacyklia v prázdnom, ale hravom intelektualizme. Zasadené do ukľudňujúcej, pomaly plynúcej atmosféry prírodného prostredia, recitované báječnou hereckou zostavou. K stareckej múdrosti hlavných dvoch postáv som cítil rešpekt, úctu a bolo mi s nimi fajn. A zrelá zranená Rachel Weisz má niečo do seba. (14.10.2015)

Jedno je isté - Sorrentino je svojou poetikou, vizuálne (precízne kamerové nájazdy, strih, vycibrené kompozície) a audiálne (výber prevzatej hudby, mix zvuku, postsynchróny) niekde celkom inde než 90% „festivalových“ tvorcov. Keď príde na obsadenie, je jasné, že sa uňho dočkáme súčasnej hereckej špičky. A práve tu je zakopaný pes; ak by existovala príručka ako točiť komerčný art, La Giovinezza by spĺňala všetky predstavy o ideálnom výsledku. Sebavedomé odkazy k Fellinimu, virtuálna galéria obrazov a umeleckých diel, zasnené rozjímanie nad mladosťou, starobou a životom, ironicky povznesené komentáre na účet spoločnosti, naoko závažné témy vytiahnuté zo šlabikára akademických motívov. Pre sviatočného klubového diváka pôjde istotne o jeden z filmov roka, a nemožno mu to ani v najmenšom vyčítať. Pre diváka, ktorý hľadá viac, ale bude v nádhernom obale predávaná myšlienková plochosť, izolovaná v umelom vákuu umenia, časom čím ďalej ubíjajúcejšia. „V jednej zo scén Fred Ballinger stojí pred nádhernou klietkou a hľadí na vtáka v nej sediaceho. Scéna je metaforou toho, ako je samotný Fred uväznený v osídlach narušených rodinných vzťahov, starých krívd, neschopnosti a neochote vrátiť sa k práci a začleniť sa späť do spoločnosti. Vystihuje však i charakter filmu, ktorý sa v snahe priblížiť umeleckému ideálu a svojim vzorom vyčleňuje z komentovanej reality a i keď hovorí o dôležitosti skutočných emócií, sám žiadne neobsahuje.“ 60% Viac v recenzii. (22.10.2015)

O bilancování, stárnutí a vyrovnávání se s ním už několik filmů vzniklo. Mnohdy velmi dobrých. Další přemýšlivý kus přidává i italský režisér Paolo Sorrentino, který se tématem zabýval už ve své oscarové Velké nádheře. Jeden (režisér) připravuje film, který bude zřejmě tím posledním, druhý (hudební skladatel) nechce vyhovět přání významného posluchače a vracet se z důchodu. Znovu se setkávají v luxusním švýcarském hotelu, znovu si užívají léčebných kůr, znovu vzpomínají a řeší, co je zrovna trápí, a zda ještě vůbec něco stihnou. Režisér situace a myšlenky konfrontuje s mládím, které v lázních také nabírá sílu. Mládí tu vystupuje i jako stav ducha. Sorrentino potvrzuje, že má velmi dobrý cit pro obraz: poetické záběry střídají nápadité nečekané výjevy. Postavy se umějí zasmát sami sobě, jsou trefní i jadrní zároveň. Škoda několika pasáží, kdy jsme polopatičtí a nějakou myšlenku raději ještě zopakujeme, aby to bylo divákovi jasné. Škoda i občasné plochosti a intelektuálního podlézání. Herci jsou výborní, prostor pochopitelně mají hlavně legendy Caine a Keitel. Rachel Weisz bych neopustil, Paul Dano zvládá jen pošuky. (13.11.2015)

Sorrentino je snob. Buď to zoberiete, alebo ho nechajte tak. Alebo sa skúste naňho pozerať trochu z odstupu a nebrať vážne to, či vás niektoré jeho gýčovo-umelecké obrazy serú, alebo uchvacujú. Mne ide o to, o čom jeho filmy sú a či jednotlivé témy a motívy dávajú zmysel v celku. Niektoré scény mu však schopný odpustiť nie som, levitujúci mních a Paul Dano s prekvapeným výrazom po zistení, že niekto ho videl aj v niečom inom ako v úlohe robota sú jednoducho lacné a tak zlé. Iné zase naopak. Škoda, že záver musel byť tak načančaný, ona tá britsko-americká starecká ironická elegancia tú vizuálnu nabubrelosť značne tlmila, až by som veril, že to bol zámer. Keď sa na Sorrentinove filmy pozrieme ako na festivalovú alternatívu k drsným sociálnym drámam, tak potom je v nich úplne všetko v poriadku. (21.10.2015)

Šukání ovcí může být někdy pěkný opruz. Zvlášť pro ty z vás, kteří si před zásunem potrpí na trochu toho orálního potěšení. Ovce je totiž přežvýkavec, jak jistě víte, a tak se romantickému milovníkovi může při šedesát devítce snadno stát, že když toho vnadného sudokopytníka pořádně rozparádí jazykem, bude se muset záhy vypravit na žaludy do bachoru …. Ups, Ježyš pardon, trochu jsem si to popletl. Tohle bylo určeno odborné veřejnosti na Česko-maďarské databázi nové a lepší zoopublicistiky. Odtamtud se mě ale vyštvat nesnaží, protože to tam vede charakterní heterosexuál, který je povznesen i nad to, když nedopatřením řeknu při všem tom erudovaném publikování nějaké krávě „Ty kozo!“. To byl ale roztomilý omyl, že? *** Tady vidíš, milé Iňáriu, že se dá film o excentrických snobských kokotech natočit i tak, aby verbal nehodil po chvíli kosu a apriori nezačal nesnášet všechny tvé budoucí počiny. Jedná se sice taky o kýčovité a užvaněné hovno, nicméně hovno s jistou grácií, které je místy dokonce i svým způsobem vizuálně podmanivé, například když se takhle Miss Venezuela rozhodne vycachtat si pysky v geronty zaplísněném bazénku. Hovno, u nějž se člověk sem tam i zachichotá a esteticky se pokochá něžně bučícími Milkami a vyjící korejskou sopránprasistkou. Sorentýnovi už začíná evidentně jen kapat a následně i na karbit, a tak pateticky, povrchně a pseudofilosoficky unyle drnká na prostatickou strunu všem těm Vašutům, co se nedokáží smířit s viagrou a vakuovými pumpami. Ale evidentně přitom zase nakrmil i pár artových teplometů a ti teď velkohubě zasírají internety sebestřednými polucemi, přičemž nepsaně soutěží o to, který pičusek objeví v řídké sračce víc skrytých metafor pro situaci, kdy má Míša Kejn ptáka v kleci. Já bych si na tomto místě dovolil fundovaně deklarovat, že to nejspíše interpretuje „aparentní endogenní depresi z aproximativní percepce paradigmatu“, že už ho tam může Miss Venezuele akorát tak nadrobit. A ty už začni konečně žrát ty prášky, Madbendere! Nicméně, oproti Birdmanovi naprostý skvost, který prostě musím ocenit oxymoronickou krásně hnusnou dvojkou! (16.11.2015)