Mládí

Po dlouhé a dlouhé době, jsem v kině dostal adekvátní kus kumštu proti dle mého názoru předražené vstupence. Samozřejmě Sorrentina znám, poslední jeho kousek byl dechberoucí a tak jsem šel do kina s pocitem zákazníka, který si jde koupit Bentleye a který neočekává, že bude zklamán. Nu, nebyl jsem. Po otravných reklamách na mne z plátna dýchl zase kus filmařského umění dokonale zpracovaného. Film to jsou obrazy, herci, kamera, hudba... Sorrentino s tím vším umí skvěle pracovat a nejen to. Co obraz to dechberoucí záběr, co tón hudby či zvolená píseň to kousek, který chcete mít doma... Po Velké nádheře jsem šel ihned do soundtracku a tady to nebude jinak! Navíc jak Michael, tak Harvey patří mezi mé dávné oblíbence, takže jsem byl nadšen snad ještě o maličko více. Mládí je filmem o stáří a o emocích v každém z nás. Emocích, které mají schopnost stáří oddálit a nepřipouštět si ho. Prostřednictvím několika postav rozehraje Sorrentino na pozadí čarokrásných Alp skutečný koncert, který se sleduje se zatajeným dechem. Vždy mne v kině otravovali všichni ti chrastící chroupači popcornů a srkači coly... Kupodivu, tento film proběhl za naprostého ticha. Celé dvě hodiny nikdo ani nezakašlal. Buď jsem měl kliku na oduševnělé diváctvo a nebo prostě film sám a tomu věřím spíš, donutil diváka XY dívat se na plátno a nešmátrat v papírovém kýblu... Tento dojem mi utvrdilo při konci filmu naprosté ticho při běžících titulkách... Z koho jsem byl paf byla skvostná Rachel Weisz, které bych těch 45 sakra nehádal... U filmu jsem si však uvědomil smutnou pravdu a i strach. Přes všechna ta líčidla jsem si hlavně u Caina uvědomil, že je už opravdu starý. Už je to moc dávno kdy bojoval v Africe proti Zulům, bránil u Arnheimu Příliš vzdálený most, nebo předčítal pohádky na dobrou noc králům z Nové Anglie v Pravidlech moštárny... Harvey je sice o pát let mladší, ale nikdo neví jak dlouho ještě tito skvělí herci nám budou hrát v takovýchto i jiných filmech... Stáří je mrcha a já moc oběma přeji aby byli co nejvíce a nejdéle YOUTH. Zatím se zaplaťpánbu zdá, že jsou. Dal bych pět i tak, ale dávám je tím spíše, že někteří zde komentující film asi nepochopili a tvrdě jej podhodnotili. * * * * * (25.10.2015)

Šukání ovcí může být někdy pěkný opruz. Zvlášť pro ty z vás, kteří si před zásunem potrpí na trochu toho orálního potěšení. Ovce je totiž přežvýkavec, jak jistě víte, a tak se romantickému milovníkovi může při šedesát devítce snadno stát, že když toho vnadného sudokopytníka pořádně rozparádí jazykem, bude se muset záhy vypravit na žaludy do bachoru …. Ups, Ježyš pardon, trochu jsem si to popletl. Tohle bylo určeno odborné veřejnosti na Česko-maďarské databázi nové a lepší zoopublicistiky. Odtamtud se mě ale vyštvat nesnaží, protože to tam vede charakterní heterosexuál, který je povznesen i nad to, když nedopatřením řeknu při všem tom erudovaném publikování nějaké krávě „Ty kozo!“. To byl ale roztomilý omyl, že? *** Tady vidíš, milé Iňáriu, že se dá film o excentrických snobských kokotech natočit i tak, aby verbal nehodil po chvíli kosu a apriori nezačal nesnášet všechny tvé budoucí počiny. Jedná se sice taky o kýčovité a užvaněné hovno, nicméně hovno s jistou grácií, které je místy dokonce i svým způsobem vizuálně podmanivé, například když se takhle Miss Venezuela rozhodne vycachtat si pysky v geronty zaplísněném bazénku. Hovno, u nějž se člověk sem tam i zachichotá a esteticky se pokochá něžně bučícími Milkami a vyjící korejskou sopránprasistkou. Sorentýnovi už začíná evidentně jen kapat a následně i na karbit, a tak pateticky, povrchně a pseudofilosoficky unyle drnká na prostatickou strunu všem těm Vašutům, co se nedokáží smířit s viagrou a vakuovými pumpami. Ale evidentně přitom zase nakrmil i pár artových teplometů a ti teď velkohubě zasírají internety sebestřednými polucemi, přičemž nepsaně soutěží o to, který pičusek objeví v řídké sračce víc skrytých metafor pro situaci, kdy má Míša Kejn ptáka v kleci. Já bych si na tomto místě dovolil fundovaně deklarovat, že to nejspíše interpretuje „aparentní endogenní depresi z aproximativní percepce paradigmatu“, že už ho tam může Miss Venezuele akorát tak nadrobit. A ty už začni konečně žrát ty prášky, Madbendere! Nicméně, oproti Birdmanovi naprostý skvost, který prostě musím ocenit oxymoronickou krásně hnusnou dvojkou! (16.11.2015)

"Co teď děláš?" - "Řekli mi, že jsem apatický. Tak nedělám nic." Michael Caine a Harvey Keitel excelují v příjemně melancholickém dramatu plném nádherných obrazů a skvělé hudby. Od Paola Sorrentina jsem zatím neviděl nic, a tak si asi umíte představit, jak mě vizuální stránka nadchla. Nesmírně. Jediné, co můžu a musím vytknout, je přílišná délka, protože někdy ve třetí třetině mě film opravdu začínal uspávat. Ale to je vše.___P.S. Scéna s Michaelem Cainem dirigujícím stádo krav se okamžitě zařadila k mým nejoblíbenějším scénám ze všech jeho filmů. (20.10.2015)

Film ozvláštňuje krásná kulisa Švýcarských Alp. Výrazové prostředky uměleckého filmu dost na sebe upozorňují. Evokující hudba je neoddělitelnou součástí zážitku. Rámec, v němž staří přátelé se ohlížejí za minulostí a komentují vlastní život téměř dvě hodiny je bizarní. Ambiciózní dílo, které má své dějové i obrazové hodnoty ovšem už znovu vidět nemusím. (19.01.2016)

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)