Mládí

Šukání ovcí může být někdy pěkný opruz. Zvlášť pro ty z vás, kteří si před zásunem potrpí na trochu toho orálního potěšení. Ovce je totiž přežvýkavec, jak jistě víte, a tak se romantickému milovníkovi může při šedesát devítce snadno stát, že když toho vnadného sudokopytníka pořádně rozparádí jazykem, bude se muset záhy vypravit na žaludy do bachoru …. Ups, Ježyš pardon, trochu jsem si to popletl. Tohle bylo určeno odborné veřejnosti na Česko-maďarské databázi nové a lepší zoopublicistiky. Odtamtud se mě ale vyštvat nesnaží, protože to tam vede charakterní heterosexuál, který je povznesen i nad to, když nedopatřením řeknu při všem tom erudovaném publikování nějaké krávě „Ty kozo!“. To byl ale roztomilý omyl, že? *** Tady vidíš, milé Iňáriu, že se dá film o excentrických snobských kokotech natočit i tak, aby verbal nehodil po chvíli kosu a apriori nezačal nesnášet všechny tvé budoucí počiny. Jedná se sice taky o kýčovité a užvaněné hovno, nicméně hovno s jistou grácií, které je místy dokonce i svým způsobem vizuálně podmanivé, například když se takhle Miss Venezuela rozhodne vycachtat si pysky v geronty zaplísněném bazénku. Hovno, u nějž se člověk sem tam i zachichotá a esteticky se pokochá něžně bučícími Milkami a vyjící korejskou sopránprasistkou. Sorentýnovi už začíná evidentně jen kapat a následně i na karbit, a tak pateticky, povrchně a pseudofilosoficky unyle drnká na prostatickou strunu všem těm Vašutům, co se nedokáží smířit s viagrou a vakuovými pumpami. Ale evidentně přitom zase nakrmil i pár artových teplometů a ti teď velkohubě zasírají internety sebestřednými polucemi, přičemž nepsaně soutěží o to, který pičusek objeví v řídké sračce víc skrytých metafor pro situaci, kdy má Míša Kejn ptáka v kleci. Já bych si na tomto místě dovolil fundovaně deklarovat, že to nejspíše interpretuje „aparentní endogenní depresi z aproximativní percepce paradigmatu“, že už ho tam může Miss Venezuele akorát tak nadrobit. A ty už začni konečně žrát ty prášky, Madbendere! Nicméně, oproti Birdmanovi naprostý skvost, který prostě musím ocenit oxymoronickou krásně hnusnou dvojkou! (16.11.2015)

Neřekl bych, že filozoficky by na tom film Mladí byl hůře než Velká nádhera. Jeho obrovskou výhodou je ale prostředí švýcarských alp, kde se v jednom údolí provozuje hotýlek pro sešlé hvězdy západního světa jakéhokoliv průmyslu. Ve filmu se potkáte s klasicky zajetými profesemi. Tlustej fotbalista (Maradona hadr), nešťastnej herec jedné role, kterou mu veřejnost omílá stále dokola, režisér, který má hlavu plnou myšlenek, jak natočit vrcholné veledílo, Miss Universe, za kterou mluví krása nebo hudební skladatel, jež je unavený skutečností, že složil něco jedinečného. Ti všichni tu jsou dobrovolně, jako na dovolené, aby si odpočinuli. Ti všichni tu mluví, přemýšlí, filozofují a s nimi tu můžou, ale nemusí být i jejich nejbližší. A nejkrásnější na tom všem je, že tenhle příběh natočil snad nejzajímavější evropský režisér současnosti - Paolo Sorrentino, který jak kdyby se ty velkolepé scény učil od samotného Kubricka. Plný počet nedám jenom proto, že těch myšlenek tam bylo tak strašně moc, že jsem to za ty dvě hodiny nebyl schopný dohromady utáhnout. Nicméně pořád se jedná o neuvěřitelný, nejen filmový, zážitek, kde závěr je přesně to, co dělá filmy tak jedinečné. (08.11.2015)

"Snad se vychčijeme zítra." Problémy s močením, vzpomínky na mrtvoly, rekapitulace života ani ztráta paměti nejsou tím, proč bych se těšil na důchod. Důchodci Fred s Mickem se mě přitom několikrát pokusili pobavit, ale z celé té umělecké nudy si nakonec stejně budu pamatovat jen krásu Miss Universe a škaredost Diega, když v tukovém obalu famózně žongloval s tenisákem. Asi jsem si toho měl odnést víc, ale ze své stabilní pozice kulturního barbara jsem na to prostě neměl. (04.03.2017)

Michael Caine a Harvey Keitel jsou výborní, Rachel Weisz je má nejoblíbenější herečka, Dano nezklamal, potěšila i přítomnost velkého Diega, u kterého jsem byl v pokušení věřit, že je to pravdu on a záběry ze švýcarského údolí s pasoucími se kravami byly úchvatné. Ale celkově to vázlo. Na mě to byla až příliš melancholická podívaná s řadou zbytečných záběrů i dialogů, od které jsem čekal trochu víc nadhledu. 60% (07.11.2015)

Je vskutku zvláštní, jak jsem si během závěrečné, emocionální skladby (Simple Song #3) stmelil mé, do té doby negativní pocity monotónnosti a stereotypní nudy do jednoho, velkého dechberoucího obrazce, kdy jsem si zpětně uvědomil, že ta krásná a melancholická škála pestrobarevných scén dávala dohromady jeden krásný kruh, ve kterém vše se vším souvisí. Těžce, opravdu těžce se takovýto film hodnotí. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (14.01.2016)