Intolerance

Epický monument z rané éry nového umění, nikoliv však vytesaný do kamene, nýbrž zachycený a navždy zvěčněný na filmovém páse. Griffith svým modernistickým přístupem ke kinematografii nejenže předčil svou dobu o celé roky (viz. unikátní práce s kamerou, paralelní montáž, střihová dynamika), ale především stvořil dílo s nesmírným humanistickým poselstvím navzdory tomu, že jeho obsah je totálně anti-humanistický. Nejvíce se mi líbily pasáže babylonské (velkolepé!), ale i ty o osudu Ježíše Nazaretského, tragédii Bartolomějské noci a výjevech z "moderní doby" mají obrovskou sílu (zvlášť ve skvělém montážním provedení). Přesto, že jednotlivé linie vypráví o různých epochách a každá o něčem jiném, dohromady Intoleranci spojuje strhující myšlenka zachytit stejnou nesnášenlivost napříč věky. A leč může působit poněkud těžkopádně, téměř megalomansky, právě to ji činí nesmírně komplexní. Pokud existuje pomyslný vrchol toho, co se dá v oblasti filmu dosáhnout, pak je to v mých očích právě Intolerance. (08.08.2023)

Intolerancia je predovšetkým fenomén, Griffithov scenár a réžia sú geniálne aj po dlhých rokoch. Film rozdelený do štyroch častí, ktoré reflektujú na isté časové roviny je predovšetkým o ľudskej neschopnosti akceptácie a intolerancii. Rozvláčne nemé dielo však vyžaduje divákovu spoluprácu a trpezlivosť. (31.12.2020)

Symbolismus rozhodně není ve filmu nic nového, vždyť jeden z průkopníků filmu, Georges Méliès, byl tím, kdo do filmu právě tohle vznesl, ale byl to D. W. Griffith, kdo to dovedl k dokonalosti. Závěr jeho geniálně rozporuplného eposu "Zrození národa" toho byl důkazem, snímek "Intolerance" v tom pokračuje, kdy žena houpající kolébku je nádhernou ukázkou takové filmové metafory. Ať se děje, co se děje, život pokračuje. I když jsou na sebe lidé hnusní, pořád mají naději. Naprosto úchvatná je forma vyprávění, kdy se prostřídávají čtyři různé příběhy, což byl také důvod, proč byl film pro tehdejšího diváka příliš náročný. Přeskakování mezi příběhy mátlo. Co si budeme povídat, diváci s tímhle stylem vyprávění mají problém i dnes. D. W. Griffith ale opět ukázal svou genialitu a schopnosti hrát si s mladým médiem, kterým film byl. To, co je předváděno s kamerou, se střihem, s narací, ale i s efekty, to jsou prvky, které jsou platné doposud. Mimochodem, i mezititulky zaujmou svou propracovaností, stejně jako odhalená ňadra, která později rozhodně nebyla samozřejmostí. Věrnost zachycení doby u historických příběhů je až dech beroucí. (18.01.2014)

Z hlediska filmového vývoje a historie jde bezesporu o dílo zásadního charakteru, a jako takové si bez zbytečné omáčky zaslouží plný počet, který také nadělím. Ovšem, kdybych měl film hodnotit čistě subjektivně, bilancovalo by hodnocení někde mezi 3 a 4. A to z jednoho prostého důvodu - je to tak manýristicky a megalomansky dlouhé, že jsem s obtížemi ustál (useděl) celou stopáž v bdělém stavu. (Kolosální spektákl je vskutku příměr bez skrupulí.) Přestože rozhodně nebyla nouze o náhlé frekvence nezapomenutelných scén (za všechny uvedu jako příklad úchvatné dobývání Babylonu a následné oslavy v ulicích města - 1916? Ha!), co je moc, to je příliš i na dnešní zadaptované diváctvo. (07.07.2008)

Intoleranciu som videl iba raz a aj to pred 50 rokmi. Napriek tomu si pamätám, aký ohromný účinok mal na mňa tento úžasný nemý film. Nie je veľa filmov, ktorých režisér tak dôsledne dbá na architektúru príbehu, ako je tomu v Intolerancii. Žiadna architektúra však nezachráni film, pokiaľ jej prvky nie sú spojené silnou myšlienkou. Aj to je splnené. Tak potom prečo film prepadol a doviedol D.W. Griffitha k bankrotu? Pravdepodobne sa stalo to, čo sa stáva geniálnym ľuďom, ktorí predbehnú dobu a ostávajú svojimi súčasníkmi nepochopení. Divák odchovaný Pokropeným kropičom a utekajúci pred lokomotívou rútiacou sa naňho z filmového plátna nemohol byť pripravený na majstrovské prelínanie sa štyroch príbehov z rôznych dôb. Veď koľko z divákov odchovaných strieľačkami, horormi a animákmi by aj po sto rokoch ocenilo tento významný film? (27.10.2019)