Pépé le Moko

Ornamentální kolorit a gangsterské prostředí je tu pojat v kontrastu k Paříži (o které se ale jen mluví). Obojí už ale nikdy nebude tím, jako bylo kdysi (vlastně konec kolonialistického období předznamenáno poněkud prorocky) Je zároveń tím, co mě, co mě stále a stále uchvacuje (Maroko s Dietrichovou a Casablanca míří k podobným zdrojům), přesto oko a ucho znalce vidí a slyší (ale nejen folklor, i skvělá Gabinova píseń a operní arie vysloužilé zpěvačky) víc než v konkurenčních projektech. Špína, hazard, zároveň klasická gangsterská romantika (Gabin je hodně sympatický darebák), kterou tolik filmaři milují a já ji vždy podlehnu. (19.07.2010)

Romantický obrazotvûrce Duvivier si tentokráte vybral exotické prostředí Alžíru, které se mu bohužel nepodařilo plně zužitkovat, k vyprávění romantické gangsterky. Překvapí na svoji dobu nezvyklá zkratkovitost děje a především absence akčních scén, které by takovémuto snímku slušely. Nelze pochybovat, že by je režisér prvního akčního celovečerního filmu nezvládnul natočit. Ale Duvivier se rozhodl dát tentokrát průchod spíše emocím. Bezhlavé zamilování hlavního hrdiny do dámy se šperky na první pohled však nepůsobí příliš věrohodně. K nedůvěryhodnosti přispívá i zcela nezvykle přehrávající Gabin, který některými svými grimasami přinutí diváka spíše k smíchu, než k pochopení. V kontextu předchozího děje se nelze divit závěrečné patetické scéně u plotu. Nezbývá než opět ocenit jemnocit, s jakým Duvivier nechává snímat scénu, především pak to, že využití zadní projekce coby propojení snového světa s realitou dodává této mnou opovrhované metodě zcela novou dimenzi a povyšuje ji na plnohodnotný tvůrčí prvek. (31.08.2019)

Francie nepotřebuje policii, protože zhoubou zbojníka Pepíka, zločince však se zlatým srdcem, je buržoazní panička. Pépé le Moko je typická meziválečná studiovka. Úspěšný román se rychle překopíruje na plátno, a protože typickou návštěvnicí je právě buržoazní panička nudící se v manželství bez lásky, je její filmový obraz katalyzátorem děje, zatímco Jean Gabin dokonale ztělesňuje erotický ideál psance, tedy přesný opak muže, za kterého se hodné a způsobné dívky provdaly. (18.03.2011)

Konečně jsem viděl něco dobrého od Juliana Duvviera. Taky svůj film hezky zasadil do zajímavého prostředií Alžírské čtvrti. plné uliček, domů a teras. No a v této spleti se ukrývá ganster Pépé le Moko v podání Jeana Gabina. Ten tady je ještě mladý a má nezvyklou frajerskou, šarmartní, Belmondovskou polohu, která mu sluší. V druhé polovině se střidá s romantickou. která mu taky ohromně sedí. I když se může zdát romantická zápletka unáhlená a nelogická, mě se líbila a sledovat úsměvavého, šťastného a dokonce i zpívajícího Gabina bylo božské. O to víc mě pak zasáhl velmi silný a smutný konec který z hlavy jen tak nedostanu. Některé chvilky jsou slabší (především ty bez Gabina) ale i tak tento film ani příliš nezestárl a je dobrý i v roce 2019. Dnes už by se ani natočit nemohl, černobílá kamera má nejenom tady své kouzlo. A Duvvier dokázal dobře využít i neoblíbené zadní projekce, které tady mají fakt smysl a nápad. Dneska už by se za něco takového tvůrci styděli. (01.09.2019)

Jean Gabin zde ukazuje své mistrovství a onu ležérní polohu, kterou mu ale snadno sežerete, stejně jako tu polohu romantickou. Film sám o sobě ale není tak unikát ní, prostě jen skvěle zachycuje místo a vztahy mezi jednotlivými postavami. Fatální konec se pak zdá nevyhnutelný a člověk si pak až řekne, co všechno je možné udělat z lásky, respektive její ztráty. (20.08.2014)