Ve službách krále

Z tohoto filmového snímku nemám radost, a to i když je z roku 1961. Oplývá přílišnou nudou, nedokázal mě ani na určitý okamžik vytrhnout od namotávání klubíčka; vše jakoby se odehrávalo už s předem jesným vítězstvím (např. obsazování hradu). Číší z něj až přílišná sebejistota, která potírá jakékoliv sebemenší zpochybnění. Dále nemohu překousnout určitá hluchá místa v ději ( viz jak Marais zakotvil koně u křoviska ještě s jedním kumpánem a společně šli do hradu - určitý mezi děj - a hle najednou jsou v místnosti odkud vyslechnou závažný rozhovor: jak vědí kam maj jít a vůbec, jak mohli vědět, co se tam bude řešit?). Určité plus dle mého mínění mohou sklidit kulisy a rekvizity a potom též Jean - Louis Barrault, a to proto, že dle mého jako jediný nepůsobil uměle ve své roli. (09.03.2012)

Jean Marais je prostě šlechtic s velkým Š a rytíř s velkým R. Za protivníka má záporáka, jehož léčky jsou pozoruhodné, ovšem nikoli bez chybičky. Mimojiné by se měl vždy přesvědčit, zdali je domnělá mrtvola opravdu mrtvá, protože dvě zmrtvýchvstání - to už zavání nedbalostí. Možná je vše předvídatelné a neoriginální, já to historickému filmu s Maraisem velmi ráda odpustím. Neoriginální scénář má kdejaký film. Ale atmosféru francouzských historických filmů a šarm a charisma Jeana Maraise jen tak nějaký film nemá. (13.04.2011)

Bývaly časy, kdy jsem historické podívané s Jeanem Maraisem považovala za to nejlepší, co kdy bylo natočeno, a byla ochotná poprat se s kýmkoli, kdo se opovážil něco namítnout. Dvanáct mi už sice přinejmenším fyzicky není, ale obtíže dentistického rázu mě chvílemi nutí se k tomuto postoji vrátit, protože film schopný odvést mou nenávistnou pozornost od pětky vlevo nahoře prostě musí být třída. A i když tohle všechno vynechám, existuje snad lepší náplň deštivého listopadového večera než se s kocourem na klíně, psisky u nohou a punčem u ruky zabořit do křesla a přenést se do těch imaginárních časů soubojů, dobrodružství a romantiky? (04.11.2009)

Skoro padesátiletý Marais napadá své soky zezadu, podle na ně útočí a to všechno dělá jen proto, aby získal Rosannu Schiaffino. Jeho protivníci, krom Hanina, jsou mdlého rozumu, a tak podléhají jeho nerafinovaným atakům. S tím bych se možná smířit dokázala, neb kostýmní romantické filmy bývají poněkud naivní, ale nedokážu se smířit s tím, když kočár peláší v stopách pneumatik, které do sněhu vyryl před ním jedoucí automobil. (07.12.2013)

Film podle novely Henryho Dupis-Mazuela „Le miracle des loups” , jenž lze považovat za remake filmu z roku 1924, je jakýmsi křížencem dvou románů sira Waltera Scotta – Ivanhoe a Quentin Durward, a proto se zde vyskytuje i několik scén velmi podobných těm ze dvou filmů, které byly podle nich natočeny s Robertem Taylorem v hlavní roli- Ivanhoe (1952) a Adventures of Quentin Durward (1955) - např. Boží soud (souboj na život a na smrt) při němž je hájena čest krásné ženy; jak se dostat nepozorovaně do hradu, který hlídá spousta ozbrojenců nebo spory francouzského krále Ludvíka XI. s burgundským vévodou Karlem Smělým, (které ovšem vyplývají ze skutečných událostí). Ač si tento film do hlavní role vybral herce neméně slavného nebo spíše v Evropě i slavnějšího a ve své době neméně krásného, jenž byl idolem mnoha žen a dívek, jsou, tedy aspoň pro mě, výše jmenovaní hrdinové Roberta Taylora daleko reálnější a uvěřitelnější. Leč nepochybné charisma Maraise a taky představitel Karla Smělého - Roger Hanin (pozdější komisař Navarro) a jeho intriky film, ač jej považuji za horší obou adaptací Scottových románů (ty jsem taky hodnotila pěti), udržují na čtyřech hvězdičkách a velmi příjemném pokoukání... (17.09.2012)