Cesta na Kytheru

Taxidi sta Kithira - Cesta na Kytheru: to je teskná touha a zádumčivost i rozervanost řeckého ducha. Pokud tu chceme hledat symbolismus, nabízí se Télemachos a jeho zkoumání návratu otce Odyssa v souvislosti s reakcí věrně čekající ženy Pénelopy. Ale podstatnější je zde řecká realita, nezacelená propast národní tragédie, trauma z vykořenění (během bratrovražedných bojů docházelo k direktivnímu přesidlování z vesnic do měst), ztráta tradicí vlivem moderního pokroku (materialismus, odcizení, komercialismus, hodnotová vyprahlost). Je to násilné přerušení návaznosti, ale také neschopnost vyrovnat se se současností a zároveň i nepřipravenost samotné země Řeků smířit se s vlastní, tragickou a rozdělující minulostí. Trudnomyslnost se chvěje strachem ze ztráty všech vzpomínek mládí i všech důvěrně známých atributů života a místa. Stesk přináší nepředpokládané chování, navíc umocněné neobčanstvím (to byl skutečný problém, dovedený krásným sarkasmem až do té absurdní polohy). Já vítám i to propojení příběhu s filmovým procesem, neboť jednotlivá odcizení jsou hlubší, než se na první pohled zdá. Hlavním průvodcem zkoumání rozervané řecké duše je Alexandros (zajímavý Giulio Brogi), filmový režisér na jedné straně, a na té druhé syn dlouhodobě nepřítomného otce. Fascinace problémem vykořenění, to je, oč tu běží. Hlavním středem zájmu je Spyros (pozoruhodný Manos Katrakis), bývalý komunistický partyzán v návratu z dlouhodobé emigrace na jedné straně, na druhé vetchý pouliční prodejce. Ztráta všeho důvěrně známého a milovaného přináší však trudnomyslnost. Hlavní ženskou postavou je zde Katerina (zajímavá Dora Volanaki), věrně čekající Spyrova manželka, která i přes intimní pokoření je schopna dojít až k porozumění a opětovnému sblížení. Výraznější postavou je také Voula (dobrá Mairi Chronopoulou), Alexandrova sestra, která nemá pochopení, přesto i ona sama tone v odcizení niterné prázdnoty. Z dalších rolí: poslední Spyrův druh a věrný kamarád Panajotis (Jorgos Nezos), séf policistů, hledajících vystrašeného Spyra (Athinodoros Prousalis), bezradný velitel pobřežní stráže (Michalis Jannatos), rozčilený vesničan z druhé strany barikády občanské války Adonis (Dionysis Papajannopoulos), nebo šéf přístavních dělníků (Vasilis Tsaglos). Film sice končí symbolikou, přesto ho považuji za přímý a jasně definující propast v duších, v nepřekonaných traumatech a stavech vykořenění. Pro mě osobně svým tématem niterný, intimní. (21.07.2021)

Možná to není ve filmu, ale v tom, že mi nesedl. Řekla jsem si super, uvidím film v řečtině, no moc se tam nemluvilo. Nad děním se sice vznášel působivý mlžný opar, no zahaloval postavy tak unylé a netečné, že bych je zfackovala. A ti staří, to byli zas takoví samorosti, že se jejich počínání nedalo pochopit. A tvůrci se moc nenamáhali vysvětlovat. Film pojali zkratkovitě, scény se odvíjely často bez spojitosti a bez zdánlivého smyslu a tak se stalo, že mě film tak nudil a má mysl od něj tak odbíhala, že jsem jej ani pořádně nepochopila. (22.10.2016)

Přidávám se jednoznačně na stranu těch, kterým přišla druhá polovina o poznání slabší než první! V první polovině filmu je několik velmi zajímavých dějových přesmyček, které tomu dávají humorný nadhled. V druhé polovině vítězí urputnost líčení přítomného okamžiku. Další věc, ani kompozičně, ani koloristicky není film vyvážený. První polovina - velmi zajímavé kompozice a pozadí, ačkoli je vždy sinalé nebo v oparu, hraje nenápadnými pastelovými barvami, pro které má Angelopoulos zvláštní cit. Druhá polovina se topí v nudné ocelové šedi a rozvržení záběrů již není zajímavé. Do nebe volající absence polodetailů a detailů film velmi odcizuje. Všechny ty celkové záběry nakonec začínají působit naprosto divadelně a uměle. Samotnou závěrečnou pointu považuju za nerealistickou a patetickou. Poslední třetina filmu je vyloženě tuctová, nějaká, nepříjemná, vzpírá se diváckému vkusu. Patrně to byl režijní záměr, Angelopoulos s obyčejností a všedností hodně pracuje. Chtěl zřejmě dosáhnout toho, aby nám ta situace byla stejně protivná, jako hrdinům ve filmu. ...vesnice v horách byla skvělá. Když opomenu domy, a nechám na sebe působit robustní ploty z dlouhých kůlů a terénní terasy z velkých kusů neopracovaného kamene, působí to osídlení vážně bezčasím, až paleolitickým dojmem. Není třeba vysvětlovat nic víc o kultuře, tradici a historii Řeckého venkova. (03.02.2024)

Oproti O thiasos tu vnímám větší filmový manýrismus – a ačkoliv znám zatím od Angelopoulose jen tyhle dva filmy, troufám si tvrdit, že právě ten mu bude časem dělat potíže při životnosti výpovědi. Jinak je to ovšem nádhera. Takřka propočítaná kompozice diagonál policejních aut a autobusu v horách se mi otiskla do mozgu jak cejch. Stejně jako stmívání v hledišti s milenci po konci Hedy Gablerové anebo klavírní brnkání na nočním přechodu pro chodce. Stejně tak přesné šťouchnutí do žhavých uhlíků při 360˚ jízdě „mám v SSSR ženu a tři děti.“ Atd. – splývání reality a filmu je tu překrásné. (10.08.2022)

Co vůkol druhdy kvetlo, teď padlo v prach, pohaslo slunce, jež zlatem svým kdys achájských reků pokrývalo zbroj... Putování Angelopoulosových postav se odehrává v troskách světa, kde staré zchátralo a nové odpuzuje. "Cestu na Kythéru", "Včelaře" a "Krajinu v mlze" režisér prohlásil za "trilogii mlčení" (rozumějme mlčení dějin, lásky a Boha), z odstupu je ovšem zřejmé, že každým dalším filmem soubor rozšiřuje a tím proměňuje v nezávaznou, jednotvárnou řadu. Kopyto, jehož se přitom drží, mě časem naučilo nemít rád jeho okázalé, sebevážné existenciální ponuro, hrubozrnnou melancholii mužského rodu, jevištní patos, symboliku těsně před slehnutím, náměsíčnou chůzi postav a drobty jejich promluv, troušené kolem převládajícího mlčení vzdělaneckého samce v krizi - druhého já režiséra... a samozřejmě ochrannou značku této Sněhové královny evropského klubového filmu - nekonečný sled dlouhých záběrů, podsouvajících divákovi dojem, že právě jimi se uskutečňuje umělcovo pronikání do nitra věcí během jeho "mýtotvorné meditace"... Angelopoulos má nepochybně oko pro zbídačelá zákoutí (nejen) své vlasti, občas si nefalšovaně zabásní (kamenná ruka, vynořivší se z moře v "Krajině", ptačí řeč vysloužilých partyzánů v "Cestě") a jeho obrazy možná opravdu kotví ve filosofii. Já za nimi často vidím prázdno nebo klišé. V jednu chvíli se zdálo, jako by si režisér uvědomil, že jeho výtvorům něco podstatného chybí - a sáhl vedle : "povznesl" je účastí mezinárodní hvězdy. Takový krok podle mě nesvědčí ve prospěch básníka ani filosofa. (27.01.2015)