Líza, liščí víla

Když jsem naposledy koukal na maďarský film, jedna z hlavních postav v něm byla přeborníkem v soutěži ve zvracení. Tím chci říci, že se ke mně nedostávají zrovna asi normální maďarské filmy. Patrně mi to není dáno. Protože Líza, liščí víla je esencí všeho, jen ne normality. Sedmdesátková retro bizarní komedie o třicetileté ženě, do níž se zamiluje duch japonského zpěváka, která ze všeho nejvíce hledá někoho, koho by mohla milovat a kdo by mohl milovat ji. Jenže každý, o koho se pokusí, zemře. Je až s podivem, jak maďarští tvůrci dokázali vystihnout japonský smysl pro podivnost a mě osobně ta japonská složka filmu velmi potěšila. Protože mu dává ty správné grády. Vizuálně i herecky velmi zajímavé. Zkuste si představit Amélii z Montmartru, která na lidi nepůsobí pozitivně ale opačně. Nebude to sice přesná představa, ale krok alespoň trošku správným směrem. (19.03.2016)

Uznávám, že bych nikdy nečekal, že takovou audiovizuální jednohubku v podobě Lízi, sestřenice Amélie z Montmartru, natočí zrovna Maďaři. Tím u mě hodně vzrostly. Na druhou stranu musím ale dodat, že toto je jednohubka se vším všudy. Zajímavý námět se utápí v častém sebe opakování, které mi nepřišlo úplně v pohodě. Hlavní kostra příběhu – japonský velmistr snů a bludů – mě svými tanečními kreacemi uváděl do stavu vzteku. A to i včetně hudebního doprovodu s ním spojeným. Za originalitu ale dávám tři hvězdy. A dodávám, že už to nikdy nechci vidět. (09.05.2016)

Amélie z Montmartru pod vlivem Japonska. Tento typ evropských stylizovaných filmů plných bizarních postav a situací nemám rád, protože všechno to blbnutí a možnosti počítačových triků jen zakrývá vnitřní prázdnotu. Ještě horší ale je, když tvůrce podobného filmu ve snaze dělat umění přisype do díla nějaké to instantní poselství jako van Dormael ve Zbrusu Novém zákonu. Raději se podívejte na Mészárosovy krátkometrážní filmy. (08.08.2016)

Když film začínal, byl jsem velmi rozpačitý. Najednou se neobyčejný, bizární, nejulítlejší film za poslední dobu rozjel. Líza a její touha po lásce a japonský imaginární kazišuk, aneb smrt kam se podíváš. Bylo to krásně barevné a velmi povedený vizuál, výborná hudba a celkově dobrý nápad. Na šílené způsoby, různých druhů smrti a také Zoltánových nehod, jen tak nezapomenu. (07.02.2019)

Hravá černá komedie, přejímající v mnohém barevný vizuální styl Wese Andersona, představuje syntézu hned několika narativních a stylistických postupů. Příběh nesmělé ošetřovatelky Lízy, která se po smrti své pacientky rozhodne najít pravou lásku, spojuje bizarní humor, romantickou zápletku jako z Popelky, detektivní linii a dokonce prvky fantasy, neboť Lízino hledání partnera kazí duch japonského zpěváka, kvůli němuž je prokletá, a všichni její nápadníci nešťastně umírají. Díky takovému žánrovému anarchismu evokuje vyprávění najednou několik rozdílných emocí, které jsou však podřadné cílené komičnosti a čiré radosti z využívání artových složek novým a progresivním způsobem. Pohádkový happyend, během něhož Líza objeví svou skutečnou lásku, kterou měla přitom celou dobu přímo před nosem, tak působí naprosto samozřejmě a mile. Mám jenom trochu provinilý pocit, že sám bych Lízu asi nedokázal milovat nesobeckou láskou, namísto toho by mě asi lákalo chytit ji zezadu za copy a pěkně.... no, to už jsme zase v jiném žánru :D (06.01.2017)